Nadílka roku 2016

Konec roku 2016 se nenávratně blíží a to je ten správný čas se na chvíli pozastavit a zamyslet se nad tím, co jsme prožili. Uplynulý rok byl, co se čtení knih týká, zlomový. Konečně jsem nemusela číst nic povinného do školy a měla jsem volnou ruku ve výběru, a že jsem toho využila! 

Zařídila jsem si novou knihovnu a od dubna do prosince mi přibylo více jak třicet nových knih. S tím se také dostavila krize. Protože jsem najednou mohla číst, co jsem chtěla a tak jsem nakupovala a nakupovala a chtěla samozřejmě vše přečíst hned. Pak mi ale jedna kniha začala splývat s druhou a já byla nenasytná. Stal se ze mě takový knihomolský žrout. Ke konci roku jsem konečně zpomalila a naučila se využívat čas tak, aby došlo na všechny knihy, které mě zajímají. A představa, že stále mám v knihovně ty, které na mě čekají, je velice příjemná. 

Veselé Vánoce s knihou!

Milí knihomolové,

Vaše blogerky Anička a Market Vám přejí krasné a pohodové prožití svátků vánočních nejlépe, jak jinak než ve společnosti knih. Ať dostanete pod stromečkem ty tituly, které jste si napsali  na svůj seznam knih. Ať se nestresujete a čtete ve zdraví i další rok. Náš seznam pro Ježucha byl opravdu veliký a my doufáme, že aspoň polovina z nich dnes přibude v našich knihovničkách. 

Do Nového roku vstupte pravou nohou a s tou pravou knihou! A hlavně neztrácejte svůj entuziasmus, zápal do čtení a do poznávání nových světů a hlavně své sny a fantazii, které nám a i Vám pomáhají přežít realitu všedního dne. 

Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2017

Políbená Sněhem: poslední adventní víkend s milou paranormální romancí, která rozehřála mé osamocené srdéčko

"Were the Psy," she said, forcing herself to ask the hardest question, "responsible for the deaths of your parents?" She knew he´d lost them as a child, but no one ever spoke of the circumstances of that loss. Hawke didn´t react for almost a minute. When he did, it was only to say, "There are some things you don´t need to know." A sllapdown. Cool. Unvarnished. Absolute."

(* volný překlad: "Byli to Psy," donutila se vyslovit otázku, která jí tížila, "kdo zabili tvé rodiče?" Věděla, že o ně přišel ještě jako dítě, ale nikdo jí nechtěl říct nic bližšího. Hawke na to zpočátku nijak nezareagoval. Řekl pouze, "Jsou věci, které nemusíš vědět." Usadil ji. Tak mrazivě, bez varování. Absolutně. ")

Poslední adventní víkend jsem se schoulila na téměř celý den do své knihomolské ulity a věnovala se jen jedné knize. Je zcela odlišná od těch, co jsem četla předchozí adventy a navíc neobsahuje žádné náznaky vánočního motivu. Ale je to kniha, která mě polaskala na duši a navíc jsem si díky ní splnila další položku ve své Sváteční čtenářské výzvě!

Třetí adventní víkend ve společnosti knihy Sněží, sněží: slibuje 3 sváteční romance

"Byl večer před Vánoci. No, přesněji řečeno, bylo odpoledne Štědrého dne. Ale než se vrhneme přímo do tepajícího srdce akce, vyřídíme nejdřív jednu věc. Vím totiž ze zkušenosti, že kdyby to vyplavalo později, odvedlo by to vaši pozornost tak, že byste už vůbec nevnímali, co říkám. Jmenuji se Jubilee Dougalová. Nechte si to chvilku projít hlavou. Vidíte? když vám to řeknu hned, není to tak zlé." (začátek povídky Zasněžený expres)

Originální název: Let it snow

Žánr: Beletrie, Pro ženy, Pro děti a mládež

Autor: John Green, Maureen Johnsonová, Lauren Myracleová

Překlad: Veronika Volhejnová

Nakladatelství: Yoli

Počet stran: 264

Rok vydání: 2015, vydání originálu 2008

Anotace:

Sníh o Vánocích je hezká věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Taková sněhová bouře umí zamíchat i těmi nejlepšími plány - a když k tomu  ještě připočtete čtrnáct roztleskávaček, jedno miniprase a keramickou vesničku pro elfy, bylo by na rozpletení všech těch zmatků v městečku Gracetown skoro zapotřebí nějakého anděla! Tři vánoční příběhy o tom, že ne vždycky je to, oč stojíme, taky to pravé ...

Kde se vzala tu se vzala, kniha mi do tašky přiletěla

Minulý rok jsem procházela davovým šílenstvím projevující se četbou všech knih od Johna Greena. A tak se stalo, že se mi do hledáčku plánované četby dostala i kniha Sněží, sněží s podtitulem tři sváteční romance. Knihu jsem začala číst ihned po návratu z knihkupectví, ale nastal problém. Jelikož se mi knížka, obálka a celková tematika natolik líbily, nebyla jsem schopná knihu dočíst. Nechtěla jsem, aby příběh skončil a tak jsem knihu odložila a ona vešla v zapomnění. Na světlo světa vyplula při mém stěhování, před půl rokem, a jelikož se opět blíží čas Vánoc rozhodla jsem se, že si knihu přečtu od začátku a teď i do konce.

A jak jsem si slíbila, tak se taky stalo. Nejprve se mi do četby vůbec nechtělo, ale po překonání prvních nevolí jsem zvládla knížku přečíst za tři dny. Knížka je silnější, ale na druhou stranu je psána velkými písmeny, proč tedy ty tři dny na četbu? Zkrátka a jednoduše jsem každý den přečetla jednu povídku. Přece jsem si nemohla uhnat sněžící horečku (smích).

Sněží, sněží  není jen o sněhu. Romance s příslibem pubertální lásky

Za okny na nás pomrkává pošmourné počasí, z oblohy poprchává, ale sníh nikde. V povídkách Sněží, sněží ... panuje ta pravá vánoční atmosféra. Otevřete si její stránky, začtěte se a nechte se vtáhnout do hustých závějí sněhu, blikajících světýlek zdobící okolní domy, ulice a pravého vánočního času, 24. prosince. Kniha obsahuje tři příběhy, které se snaží i toho největšího cynika a odpůrce Vánoc naladit na sváteční atmosféru. Po přečtení této knihy Vás čeká prozření, že Vánoce ať se zdají, že vypadají jako čas klidu a míru, takové rozhodně nejsou. Tak si uvařte kakao nebo punč, zachumlejte se do deky a nechte se unášet touto sněžící knihou. 

Na první pohled to vypadá, že knížka obsahuje tři rozdílné povídky na stejné téma, ale od různých autorů. Po bližším ohledání a četbě je nám jasné, že knížky mají společnou základní tematickou linku. Všechny se odehrávají během Štědrého večera v malém městečku Gracetown. I když knížku tvoří povídky od různých autorů, osudy hlavních postav se vzájemně proplétají a vypravěče z jedné povídky potkáme jako vedlejší postavy v dalších povídkách. Rozuzlení nastane ve třetí povídce, kdy se všechny hlavní postavy střetnou v magickém kávovém ráji - Starbucks.

Kdo za tím vším stojí?

Jedním z přispívajících autorů je známý John Green. Ten se dostal do povědomí dílem Hvězdy nám nepřály, Hledání Aljašky a další. Dílo mu pomáhají utvářet autorky Maureen Johnsonová a Lauren Myracleová. 

Kniha začíná povídkou Zasněžený expres od Maurenn Johnsonové. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá dívka Jubilee, na tu místo štědrovečerní večeře a rozbalování dárků čeká nemilé překvapení v podobě cesty vlakem na Floridu za prarodiči. A proč? Rodiče jsou ve vězení, její přítel na ni kašle a ona si postupně začíná uvědomovat, že sněhová bouře a setkání se záhadným neznámým jsou pro ni osudným. 

Druhá povídka je z pera Johna Greena s titulem Vánoční zázrak. Sledujeme příběh dospívajícího chlapce JP a jeho přátel, kteří se rozhodnou strávit Štědrý večer netradičním způsobem. Ve sněhové vánici, nejhorší za posledních padesát let, se vydají do místního baru za 14 bláznivými roztleskávačkami. Jak tohle může dopadnout? Nabourané auto, padající vločky, bláznivý Twister a ... JP se otevřou oči a poprvé se zamiluje.

"Lákalo mě dobrodružství. Protože já to mám ráda. Protože nejsem jako tamta Jaksejmenuje. Nemyslím si, že je tak strašně těžké ujít šest kilometrů ve sněhu. Chci to. Miluju to. Když jsme byli u tebe a koukali se na filmy, chtěla jsem, aby sněžilo víc. Víc a víc! Protože o to je to všechno zajímavější. (...) Taky jsem to chtěl," skoro jsem ji skočil do řeči, ale pořád jsem na ni ještě nekoukal, protože jsem se bál, co bych mohl udělat, kdybych se podíval. Taky jsem chtěl aby nepřestalo sněžit.(...) A co má být, jestli kvůli tomu bude šťastný konec míň pravděpodobný?"

V posledním příběhu Archanděl prasátek od Lauren Myracleové se podíváme na zoubek protivné a věčně nespokojené Addie. Jejím úkolem je získat zpět ukradený vánoční dárek své přítelkyně - ano malého čuníka Gabriela. Ale dokáže to? Vždyť o ní všichni tvrdí, že je sobecká a zahleděná do sebe, stěžuje si a řeší neustále své problémy. Možná ji ostříhání krásných blonďatých vlasů vrátí do reality. Nebudeme předbíhat, ale prozradím Vám zápletku. Ano Addie si uvědomí své sobecké chování a vrátí se jí její životní láska.
Ke střetu, shledání a vyřešení dojde
nad šálkem dobré kávy.

"V šest třicet oficiálně vyšlo slunce. Nejspíše to bylo hezké, když má člověk takovéhle věci rád. Nový začátek, nová šance, hřejivé paprsky naděje ... Hm. Ale pro mě ne. V sedm už jsme měli ranní špičku a požadavky na cappuccina a espressa donutily můj mozek aspoň na chvíli zmrznout."

Příběhy nabízí spoustu možností interpretace

Kniha, ač je psaná poutavým jazykem a skoro se zde neobjevují narážky na špatný překlad, ani překlepy a podobné nedostatky, se bohužel nezabývá řešením celospolečenských otázek. Neorientuje se na hloubkovou psychoanalýzu jednotlivých postav a ukazuje nám jen ploché a značně zdeformované povahové vlastnosti. Postavy vidíme jen v ploché formě bez hlubší sondy do jejich duší. Kniha se zkrátka orientuje na popis jednoho, ne zcela všedního dne, v životě dospívajících jedinců, který muže, ale samozřejmě nemusí, mít dopad na jejich budoucnost.

Milníkem, zde je, že se vše odehrává v období Vánoc, tudíž mi z toho plyne, že tento magický čas je určen k zamyšlení a možná změně dosavadního způsobu života. K tomu se snaží autoři jednotlivých povídek směřovat a ukazovat, jak je jednoduché dojít "osvícení" v dospívajícím věku. Ale skutečně je to může ovlivnit? Myslím, že ne. Ale to už je hlubší analýza jednotlivých postav, o kterém nám ani knize nejde. 

Povídky mají jeden zásadní nedostatek. Chybí jim pointa. Samozřejmě, že se hlavní postavy poučí a dojdou rozhřešení svých problémů. Ale osobně si myslím, že k vykreslení jednoho obyčejného i nevšedního dne z života hrdinů, může vést k zamyšlení či uvedení na cestu k určitému poselství. Pokud nejste takový čtenáři, kteří za každou větou, odstavcem hledají skrytý smysl, nemusíte si poselství všimnout. Mě naopak kniha přinesla jedno jediné poselství a to takové, že jsem se zamyslela nad svým současným milostným životem. Ale abyste pochopili tuto myšlenku, musíte si knížku přečíst, protože o svých problémech Vám zde vyprávět nebudu (smích).

Proč ano a proč ne

Musím konstatovat, že na knize mi vadila jen jedna věc, a to předvídatelnost dějové linky. Závěr každého vyprávění je čtenáři znám hned od začátku, není zde náznak překvapení či zvratu. Ale opět se může jednat o moji jasnozřivost a umění nitrozpitu. Možná je to tím, že jsem měla předtím přečtené už obdobné knížky i od Greena a tušila jsem, jak to celé dopadne. A nebo se u mě rozvíjí nějaký šestý smysl. Každopádně, příběh je zajímavý, pokud od něj nečekáte spasení, ale jen odpočinek a naladění na vánoční atmosféru. Však za každou knížkou se nemusí skrývat moudrost světa.

Nicméně si myslím, že knihu s tématem prvních lásek, bolesti, zvratů a problémů středoškoláků, i přes jejich chyby a dospívající problémy, každý z nás jistě ocení. A to z toho důvodu, že si můžeme zavzpomínat na naše trápení, nebo jako v mém případě, se zamyslíte a zjistíte, že ty milostné problémy jsou jen kraviny, které nepotřebují řešit a začnete si užívat a vážit toho, co máte doma. 

Příběhy jsou čtivé, svižné a s humorným laděním. Rozdíl mezi povídkami se stírá a hrdinové příběhů jsou vykresleni totožným způsobem. Celé to působí uceleným dojmem. Není zde ani rozdíl mezi autorským stylem. Nepoznáte, jestli zrovna čtete část od Greena nebo Myracleové. Povídky jsou sice uvozeny titulní stránkou odkazující na jejich název a autorské zpracování, ale to vůbec nevadí. Při četbě máte pocit, že čtete knížku od jednoho autora. A to se mi na celém příběhu líbilo nejvíce. Jak dokáži tři autoři sjednotit svůj styl a napsat duševně jednotný text? Záhada nevyřešena.

Co mě motivovalo si knížku koupit?

Bezesporu to byla jeji lesklá modrá obálka se třpytivými vločkami. Ano, všechny příběhy jsou krásné, plné Vánoc, nového přátelství, dobrodružství a zázraků. Zařadila bych ji mezi oddechové čtení, neurazí a neodradí. Knížka mě vtáhla do vánoční atmosféry, ale dokonce jsem se při čtení i zasmála. Osobně si myslím, že cílem povídek nebylo podat hlubší smysl a zamyšlení, ale především pobavit, navodit vánoční atmosféru a upozornit, že i když se nám někdy nedaří, tak se může vše obrátit k lepšímu. A to díky našim strážným andělům. Mohou se dít zázraky, jen na ně musíme věřit, doufat a pozitivně myslet. 

Pokud si chcete odpočnout a naladit se na Vánoce, rozhodně neváhejte a knížku si kupte nebo půjčte. Co takhle místo tradičního stresu na Štědrý den, zapálit si v krbu, dát si nohy do tepla, vzít si oblíbený hrneček s čajem a začíst se do knihy. Sněhu se asi v našem podnebí nedočkáme, tak si o něm aspoň přečtěte!

Čím udělat knihomolovi radost na Vánoce?

Vánoce se kvapem blíží a my jsme se rozhodly sepsat pár nápadů na to, jak chytře nadělit praktické dárky pro knihomola. A co víc, můžete si je zkusit vyrobit sami! Tedy alespoň některé z nich.

Říkáte si, že pro knihomola jsou dárky nejlehčí ze seznamu? Že koupíte knihu a je hotovo? No jo, ale jakou knihu by chtěl/a? Máte seznam toho, co už má v knihovně, aby nedošlo například k takovému faux pas, že by měl/a jednu knihu hned dvakrát? Víte, jaký je čtenářský vkus knihomola, kterého se chystáte obdarovat? Ne? Tak tady se zastavím a pokusím se vše uvést na pravou míru. Existuje mnoho vkusů, na filmy, seriály, oblečení a samozřejmě i na knihy. Takže pokud neznáte jeho či její vkus, oblíbený žánr, raději bych se do koupi náhodné knihy nepouštěla. 

Vybavení zázemí pro knihomola

Čím ho/ji ale jistě můžete potěšit, mimo koupě knihy, je klasické a nutné vybavení knihomola. Začneme od těch největších, které se prodávají a skončíme těmi menšími, které si spolu vyrobíme. Pokud byste chtěli být extra štědří, jistě by knihomola potěšilo místo, kam by se rád po dni práce schoulil s knihou a čajem. Já například mám takový svůj koutek, ve kterém je kulaté ratanové křeslo, elektrický krb, hebká deka a dostatečné množství polštářů. Takže si klidně vyberte cokoli z toho, například je hezké nechat potisknout povlak na polštář pěkným knižním citátem, nebo potah na křeslo se vzory písmen či novinových článků...

K četbě neodmyslitelně patří šálek dobrého čaje či kávy. Nechte se touto myšlenou inspirovat, protože každý správný knihomol si jistojistě ke knize vaří kotel čaje. Víte co je pro knihomola noční můrou? Bezpochyby to, když se začte do knihy a ztratí pojem o čase a vzápětí zjistí, že čaj je už úplně studený. Poté musíme absolvovat ten rituál znovu - zvednout se, jít si dát čaj ohřát nebo uvařit nový. Ale co dělat pro to, aby čaj vydržel co nejdéle teplý a udržel nás při smyslech, tedy bdělé?

Řešením by mohla být samoohřívací konvička na čaj či klasická keramická konvička s podstavcem na svíčku, která udrží tekutinu stále ohřátou. A jako bonus svíčka ještě navodí relaxační atmosféru. Pro knihomola jako dělané!

Dalším nápadem na dárek jsou tašky s knižním citátem či trička, které například najdete na stránkách www.martinus.cz

Na e-shopu Knižního vesmíru mě zaujaly právě tematické tašky a polštáře (viz obrázky).

Dostáváme se k těm menším a možná i více ceněným. A proč? Protože je může vyrobit každý s přístupem k jehle, niti a přebytečných látek a dobře, s alespoň trochou zručnosti či píle vytrvat a práci dokončit. Zapojte svou fantazii. Výsledkem bude originální a jedinečný dárek, u kterého se, a to Vás upozorňujeme předem, často navztekáte.

Tak se dáme do toho. Jak ušít vlastní obal na knihy či váček na čtečku a menší tiskoviny?

Co potřebujeme hned na začátek:

Látku (můžete koupit i v obchodě, nebo prohlédnout domácí zásoby, lze ušít i ze starých triček a jiného oblečení).

Já jsem našla doma staré prostěradlo, takže jsem zvolila jako ukázkový obal tuto látku. Asistoval mi u toho i kocour a dohlížel na celou výrobu.

Odpovídající barvu niti (nesmí se ale trhat), jehlu, křídu a špendlíky.

Nůžky a nakonec třeba nějaké zdobení (krajky, stužky, knoflíky, nášivky a jiné).

Jako poslední potřebujeme samozřejmě knihu, na kterou obal budeme moci šít. Pokud má kniha zvlášť přebal, jen dobře, snadno si podle něho můžete naměřit velikost. 

1) 

Naměříme si velikost obalu podle knihy, musíme počítat se hřbetem a tloušťkou knihy, dále nahoře i dole připočítat tak 5 cm na zahnutí na každé straně, po stranách tak 10 - 15 cm na zahnutí obalu. To nám určuje právě tloušťka knihy. Pokud máte originální přebal jako podklad, tak zde už strany na zahnutí jsou, proto je měření jednodušší.

Kraje si našpendlíme kousek od konce zahnuté látky. Posadíme si na látku knihu a klidně si ji vyzkoušíme zahnout a upravit do konečné podoby obalu.

2) 

Pokud nám měření sedí, ušijeme horní, dolní zahnuté okraje a levý okraj. Můžete zvolit šicí stroj. Kdo nemá, bude mu to trvat o něco déle, ale výsledek bude stejný. Jednoduchým stehem ušijete i v ruce.

Dalším krokem je levou stranu přehnout těch 10 - 15 cm podle typu knihy na záložku a sešít strany k sobě. 

Vyzkoušejte si zda se kniha vsune bez problému dovnitř.


3)

Třetím krokem je pravý okraj, přehneme jen na zarovnání a přidáme k němu krajku, či jiný komponent (stužku apod.). Přišpendlíme ke spodní části. Doprostřed umístíme ještě očko z gumičky či háček.

Takto zašijeme. Zkusíme navléct knihu do obalu a přehnout spodní vrstvu s krajkou nahoru.

4) 

Jako poslední přidáme knoflík či jiný komponent, který bude držet gumičku či háček. Lze například knoflík našít ještě na kytičku, výšivku či něco jiné. Viz konečný obrázek.

Na internetu naleznete různé videonávody na kytice ze stužek, které jsou elegantní a výroba jednoduchá.

Výsledný obal ještě přežehlíme přes jinou látku, aby neměl zmačkaný dojem.

S obaly si lze vyhrát a tohle je podle mě jeden z jednodušších možných druhů, samozřejmě ho lze udělat dvojitý a vycpat tvrdšími deskami, či našít nějaké složitější vzory nebo vlastní podpis. Fantazii se meze nekladou a klidně vymýšlejte jiné a nové verze.

Nakonec přikládám jiné druhy, které se mi zatím podařilo vytvořit a jak hezky se v nich knihy vyjímají. Nechte se inspirovat. Budu ráda, když zanecháte komentář či připomínku a hlavně pošlete foto a pochlubte se vlastní tvorbou. :)

Další druhy obalů domácí výroby.

Druhý adventní víkend ve společnosti Charlese Dickense: Vánoční koleda, příběh o naději a příčinách lidské zatvrzelosti

"Jednou, bylo to zrovna na Štědrý den, nejlepší den z celého roku, seděl starý Skruž v kanceláři a pracoval. Bylo studené, nevlídné a mlhavé počasí. Slyšel, jak lidé venku na dvoře přešlapují zimou, viděl, jak si mnou ruce, jen aby se trochu zahřáli. Hodiny na věži právě odbily třetí, a už se začalo stmívat. Ale co to povídám, stmívat! Vždyť nebylo světlo ani ve dne, jen světlo svícnů z oken kanceláří barvilo rudými skvrnami hustý, nahnědlý vzduch. Mlha se drala a vnikala každou skulinkou dovnitř, a byla tak hustá, že londýnské domy vypadaly jen jako své pouhé stíny. Kdo viděl ten zčernalý mrak, valící se a halící všechno kolem, mohl si málem myslet, že příroda vaří mlhu někde docela blízko."

Originální název: A Christmas Carol

Žánr: Beletrie, Populární literatura, pro čtenáře od 12 let

Autor: Charles Dickens

zdroj: www.google.com/images

Překlad: Jan Váňa

Nakladatelství: XYZ

Počet stran: 112

Rok vydání: 2016, vydání originálu 1843

Anotace:

Proslulý příběh o starém lakomci, obchodníkovi Ebenezerovi Skružovi, kterému duchové ukážou svět chudých, a změní tak jeho smyšlení. Příběh vypráví o hamižném obchodníkovi, který má rád jen svoje peníze a ani o Vánocích neumí být a nechce být štědrý. Miluje jen jedno, a to jsou peníze! Hromadí je, škudlí, kde se dá. To se má však brzy změnit. Ve vidině ho navštíví jeho zemřelý společník Jakub Marley. Tajemným hlasem mu prozradí, že se mu zjeví na Štedrý den tři duchové, kteří mu mají pomoci stát se lepším člověkem, pokud on sám bude chtít. Ke Skružovi skutečně postupně přijdou záhadní návštěvníci - duch minulých Vánoc, duch letošních Vánoc a duch příštích Vánoc. Návštěva připomene lakomci jeho dětství, zavedou ho do chudé rodiny jeho písaře a ukážou mu, jaké štěstí prožívá o svátcích jeho nemajetný synovec se svými děti. Poslední duch odhalí obchodníkovi děsivou budoucnost ... Zlému lakomci spadnou klapky z očí a rozhodne se pro zásadní životní změnu.

Vánoční koleda: o čem je?

zdroj: www.google.com/images

Vánoční koleda je povídka od anglického spisovatele Charlese Dickense o lakomém, chladném až necitelném a mrzoutském Ebenezeru Skružovi a jeho nápravě poté, co ho navštíví duchové o Štědrém večeru. Kniha byla poprvé vadána 19. prosince roku 1843, takže sami musíte uznat, že se nám do rukou dostává velice staré dílo, které se těší velké oblibě, hlavně o Vánocích. Prvně vyšla s ilustracemi Johna Leeche a setkala se, jak už to bývá, s úspěchem a oslavou ze stran kritiků, samozřejmě se našli mezi nimi i tací, kteří neoplývali nadšením.

Z historického pohledu byl příběh vnímán jako obžaloba industriálního kapitalismu v 19. století a jako vrácení hodnoty svátkům a veselí ve Velké Británii a Americe po období pochmurnosti, strachu a útlaku. Jak už jsem psala výše, povídka Vánoční koleda byla a je stále populární a tak se dočkala i své filmové, operní , baletní a muzikálové adaptace.

Inspirační zdroje oblíbené povídky

Více co vedlo Dickense k napsání Vánoční koledy? Bohužel inspirace k napsání povídky vycházela z hluboce ponižující zkušenosti samotného Charlese z dětství. Celý svůj život autor oplýval sympatiemi k chudým, a to zejména k dětem (zde můžete vidět návaznost na knihu Oliver Twist) a jako inspirační zdroj mu posloužili příběhy Washingtona Irvinga o tradičních anglických Vánocích. Oproti předchozím literární tvůrcům se Dickens věnoval, nikoli zidealizované oslavě vánočních svátků, které představovali blahobyt, radost, plné talíře jídla a pestrost dárků, ale právě své vizi svátků, tak jak ve skutečnosti probíhali očima "skutečné" veřejnosti, která tvořila 90% obyvatelstva.

zdroj: www.google.com/images

Jelikož si Dickens prošel propadem v sociálním žebříčku, od zatčení a uvěznění jeho otce kvůli dluhům, práci v továrně, přestěhování do nocležny, opuštění školy až po zastavení sbírky knih, musely se životní zkušenosti nedílně objevit i v jeho tvorbě. Byl mladý, frustrovaný a psychicky nevyrovnaný, stal se svědkem sociální nespravedlnosti a chudoby. Možná právě z toho důvodu se snažil na vánoční svátky pohlížet jako na zdroj obnovení sociální harmonie a pohody, které se v moderním - kapitalistickém světě ztratily, nebo byly potlačeny.

Historie prvních písmenek

Světlo světa spatřila první písmenka povídky Vánoční koleda v říjnu 1843, byla dokončena za necelých šest týdnu. Knihu vydal na vlastní náklady, což byl velice riskantní krok, myslel si, že pokud se takto rozhodne vydělá mu kniha více peněz, které nezbytně potřeboval. Původní knihu vydalo nakladatelství Chapman and Hall v polovině listopadu 1843, svázána byla v černém obalu se zlatou ořízkou stránek. Kniha byla ilustrována čtyři velice nákladními, rukou malovanými rytinami Johna Leeche. Zajímavostí je, že prvních 6 tisíc kopií knihy se prodalo za cenu 5 šilinků hned na Štědrý večer. Stala se pro Dickense novým startovním žebříčkem v jeho upadající spisovatelské kariéře.

Pohádka nebo prozření?

Když se podívám na sumarizaci Dickensova života výše musím se, chtě nechtě, zamyslet nad otázkou zda je Vánoční koleda pohádkou nebo se jedné o prozření a obraz soudobé společnosti? Bezesporu zde najdeme pohádkové motivy, jako jsou duchové, magické číslo 3 a samozřejmě tajemné, magické prostředí. Ale opravdu povídka vypráví o magickém čase Vánoc, kdy se mají všichni rádi, všude je "bohatství" a lidé dostávají dárky? Nebo se jedná o sociální povídku zaměřenou na lidské drama s cílem ukázat a hlavně prozřít, že i když jsou Vánoce krásné svátky, tak ty svátky dělají samotní lidé. Kouzlo Vánoc se nevzalo z čista jasna, ale ochota, milé tváře, vstřícnost, pokora, snaha pomáhat, trávit tento jedinečný čas s blízkými a snažit se být užitečný, to je to pravé koření štědrých Vánoc.

zdroj: www.google.com/images

I když se to teď zdá nepravděpodobné, z každého z nás se může stát hamižný a otravný Skruž. Je jen naše volba jak se k životu postavíme, zda se vydáme vpravo po uhlazené a krásně rovné cestě a stane se z nás zlý, malicherný a závistivý člověk a nebo se otočíme vlevo, kde uvidíme cestu trnitou, s výmoly, plnou nástrah, zatáček a temných zákoutí. Mějte na paměti, že právě tato cesta z nás děla ty dobré osůbky, kterými se snažíme celý život stát. A přece trocha té námahy za krásný a spokojený život stojí ne? Posuďte sami a nechte se inspirovat příběhem Vánoční  koledy.

První adventní neděle za námi a další tři před námi. Jak jste sváteční čas trávili vy?

Přemýšleli jste někdo, co znamená slovo advent? Slovo advent pochází z latinského slova adventus, neboli příchod. Symbolizuje začátek liturgického roku, období čtyř neděl před vánočními svátky. Pro křesťany advent znamená dobu radosti a očekávání příchodu Spasitele. Snad v každé rodině probíhají přípravy na Vánoce, pro nás nejkrásnější období v roce. Tato doba nás často nutí k zamyšlení, rozjímání a kalkulaci uplynulého roku. Ze všech sil se snažíme o zklidnění, i když nákupní centra svědčí o davovém šílenství v nakupování dárků.

Adventem by měla začínat doba půstu. Možná, ale pro čtení to rozhodně neplatí. Pro nás je prosinec období, kdy se snažíme číst knížky, na které jsme během roku neměly čas nebo je máme oblíbené od dětství, třeba jako Malého prince nebo Alenku v říši divů.

Advent je zkrátka magické období a rozhodně si ho nesmíte nechat zkazit okolním stresem a nutným lítáním po dárkách. Uklidněte se, otevřete svou mysl, uvařte si kakao a otevřete si knížku, o které už dlouho sníte, že si ji přečtete a nikdy na to nebyl čas…

Máme pro Vás pár tipů na takové to pohodové čtení, a jelikož jsme dvě blogerky tvořící obsah tohoto blogu, přinášíme Vám i dva inspirativní typy na čtení. Pohodlně se usaďte a nechte se inspirovat - blogerky Anička a Market.

Malý princ s nezapomenutelným příběhem 

Co mě na Malém princi děsí a zároveň fascinuje? Proč jsem sáhla při první adventní neděli po Malém princovi od Antoine de Saint-Exupéryho? Odpověď na otázku je velice prostá a má tři opodstatnění. Když jsem Malého prince četla poprvé bylo mi okolo osmi let, vnímala jsem ho jako pohádku o malém chlapci, který si žil svůj sen. Podruhé jsem se k malému princi dostala při maturitě, vybrala jsem si ho jako jednu z knih do povinného seznamu četby. Malého prince už jsem nevnímala jen jako pohádku, velice mě překvapilo, kolik se v něm skrývá filozofického moudra. Tehdy jsem si napsala o Malého prince Ježíškovi a dostala jsem krásnou knihu s ilustracemi z antikvariátu a založila si ji na čestné místo do knihovny. A konečně moje třetí seznámení s Malým princem proběhlo v druhém ročníku bakalářského studia. A mě konečně došlo, že v této knize nejde jen o pohádku, sny, nevyřčené touhy, ale o filozofii sloužící k zamyšlení. Mentálně jsem dospěla a mým životním krédem se stalo "Co je důležité je očím neviditelné." Od té doby mě Malý princ doprovází každý rok, většinou v adventním čase, kdy se snažím rekapitulovat uplynulý rok.

Nemusím zde asi vypisovat, o čem Malý princ je. Chtěla bych Vám vyprávět příběh samotné knihy. Malý princ (francouzky Le petit Prince) spatřil světlo světa poprvé v roce 1943. Řadí se mezi nejznámější literární dílo francouzského spisovatele, který byl rovněž nadějným pilotem, Antoina de Saint-Exupéryho. Zároveň se jedná o jeden z nejznámějších pohádkových příběhů moderní světové literatury odkazující metaforicky na světovou válku. Kniha je prošpikována četnými metaforami a přirovnáními.

zdroj: www.google.com/images

Celý příběh se točí kolem vyprávění pilota (zde můžeme spekulovat jestli se nejedná o samotného Exupéryho), který ztroskotá na Sahaře. Setkává se s Malým princem, který se vydal do světa z rodné daleké planetky. Knihu, děj a samotnou atmosféru z četby doprovází autorské kresby, shrnující základní dějovou linku příběhu. Zajímavostí je, že kniha byla přeložena do více než 180 světových jazyků, a to rozhodně není málo (pro srovnání knížky o Harry Potterovi byly přeloženy do 67 jazyků). Takže musím uznat, že Exupérymu se podařil unikátní kousek. Malý princ se taktéž dočkal filmových adaptací a byl ztvárněn i jako filmový muzikál, opera a animovaný seriál. 

Autorovo alterego?

Pro mě je vypravěčem samotný autor knihy, který uvízl v poušti a snaží se opravit svůj letoun, a náhle z ničeho nic se objeví Malý princ. Je to skutečné nebo pilot blouzní z nedostatku vody? Nikdo neví. Na knize jsem vždy obdivovala právě tu vypravěčskou scénu, kdy pilot kreslí pro Malého prince beránka. Pilot neví, jak má beránka nakreslit a tak nakreslí hroznýše se slonem uvnitř žaludku, kresbu, kterou dospělí považují za imitaci klobouku.

"Né! Né!" říká princ. "Já nechci hroznýše se slonem uvnitř! Já chci beránka ..." Vypravěč nakreslí beránka, ale kresby se Malému princi nelíbí. Nakonec vypravěč nakreslí bednu, ve které je beránek. Malý princ, který vidí beránka v bedně, tak, jak vidí slona v hroznýši, říká "To je perfektní."

zdroj: www.google.com/images

Ano, to je přesně ta scéna, kdy jsem si uvědomila, jak je rozdílný svět dětí a dospělých. Už si nevzpomínám, co jsem v "klobouku" nebo "bedně" viděla jako osmileté dítě ale jednoznačně vím, že v dnešní době, bez předchozího čtení bych možná viděla "klobouk" a "bednu". Jak je to možné? Malé děti jsou nezkažené, hýří fantazii a dají se snadno obalamutit. Zkrátka jim můžete nakukat co chcete a oni Vám budou věřit. Často když rekapituluji uplynulý rok, říkám si, kéž bych byla dítě, svět by byl jednodušší, a ano byl. Dospělí mají jen samé starosti, ale tak proč nezůstat dítětem uvnitř? Myslím, že to je pochopitelné řešení, jak se říká, člověk je tak starý na kolik si připadá.

Malé, velké dítě. Pravda nebo lež? Toť otázka

Osobně si myslím, že i sám autor knihy si připadal jako uzavřené dítě v dospělém těle. Malý princ na mě působí jako alterego samotného vypravěče, tedy autora. Rozhovor pilota na poušti s malým dítětem můžeme vnímat jako rozhovor dospělého Exupéryho s jeho vnitřním uvězněným dítětem, který s ohledem na společenská pravidla musí dospět. Co myslíte, vidíte to stejně jako já? Může se Exupéry v Malém princovi vypořádávat s vlastním přechodem mezi dětstvím a dospělostí? Myslím, že ano. Pro nikoho není jednoduché dospět, tak proč by to mělo být právě pro spisovatele, který si vytváří vnitřní svět?

zdroj: www.google.com/images

Malý princ je pro mě krásný a hluboký příběh, který je současně plný smutných a tragických věcí. Z toho důvodu si myslím, že kniha nemůže být brána jako pohádka, protože je až moc obrazná a ukazuje lidský život takový jaký je - o něco se marně snažíte, trvá vám to roky (jako vytrhávání baobabů) a stejně neuspějete. Možná a právě proto je Malý princ psán jako fikce o modré postavičce Malého prince se zlatavými vlásky, který se nenechá nikdy odbít. Výmluva či polopravda pro něj není odpověď, vždy řekne podstatu odvrácené strany lidské vlastnosti v podobě personifikované postavičky Malého prince, lišky, opilce, růže a dalších. Malý princ v celé knize nepoučuje, právě naopak on je poučován, přesně tak jako dospívající dítě, taky jako kdybyste slyšeli - to se nedělá, nesahej na to, neskákej, pozdrav (...)

Filozofická otázka na závěr

Malý princ je až dětsky, naivně upřímný, myšlením a pravdomluvností vždy tne do živého, nutí nás k zamyšlení. Při četbě, ač nerada, musím uznat, že jsem se nikdy nesmála, naopak mi tuhla krev v žilách, mozek mi šrotoval na plné obrátky. Konstatuji, že díky Malému princi jsem si uvědomila spoustu věcí, na kterých se stále snažím pracovat, nutí mě být lepším člověkem.

Alenka jako čtení v každém věku

Druhou dětskou knihu, kterou stojí za to znovu si přečíst, je podle mě Alenka v říši divů. Oproti Malému princi, je Alenka odlehčenou a vtipnou verzí fantaskní mysli dítěte. Jako byste se ocitli v hlavě malého dítěte, který, právě že nevidí jen ten hrnec nebo bednu, ale vidí celé nové světy a nevídané možnosti. Vše pro něj je „úžasnoucnější a úžasnoucnější“. ..

Právě první advent je pro mě tak trochu magický čas, kdy si poprvé řádně uvědomím, že svátky jsou už tady. Tento čas, kdy první svíce zahoří, mi přišel jako ideální doba k tomu vrátit se alespoň na chvíli do dětství a uvěřit nemožnému. No a co, že bílý králík má kapsu u vesty a pobíhá bos s kapesními hodinkami v ruce! Co je na tom, že po dortíku, flakonku či houbě se člověk může smrsknout nebo naopak vytáhnout? Proč by nám mělo vadit, že housenka měří tři stopy? To vše dělá všední den nevšedním, a pokud jste ve stresu, zkuste si na chvíli tyto situace, které jsem právě popsala, živě představit. Nevyloudí vám to na tváři alespoň malý náznak úsměvu?

Na překladu záleží! Ne, že ne

Příběh o malé dívce, která se propadne do světa divů, asi zná většina z nás. Nerada bych vás proto nudila detaily příběhu. Co mě spíše zajímá je linka potrhlosti a motivace autora k tomu to napsat. Také jsem viděla asi tři filmové adaptace a četla tři jiné překladové verze knihy. Hodně komentářů od čtenářů, které se k této knize objevují, nesouhlasí s překlady a doporučují originální verze knih. No, v tomto případě, musím uznat, že hodnotný překlad je opravdu důležitý a nejsem si jistá, jestli ho tato kniha v češtině kdy měla.

Ilustrace naopak bývají velmi povedené. Mé nejoblíbenější jsou od Johna Tenniela.

Zdroj: google.com

Autor Lewis Carroll napsal Alenku původně pro sestry Liddellovi, ale ač se to na první pohled nezdá, kniha obsahuje různé druhy asociací na reálný svět, a tak si na své přijdou i dospěláci. Pokud ji budeme číst s předsudky dospělých, mohli bychom si leccos domýšlet. Například postava neustále se šklebícího a mizejícího kocoura vedle věčně „zkouřeného“ houseňáka naznačuje jisté veselé druhy osobností lidí. Nemluvě o tom, že Alenka pojídá houbičky a pije lektvary… Je jisté, že na této úrovni, už nejde o nevinnou pohádku.

Vlastní říše divů

",,Doma by mi bylo o moc líp," pomyslila si nešťastná Alenka, ,,tam člověk tolik nerostl a zas se nescvrkal a taky se nedal komandovat od myší a králíků. Snad jsem neměla lézt do té králičí díry - a přec - a přec - nic naplat, zajímavý je tenhle život! Moc ráda bych věděla, co se to vlastně se mnou stalo! Když jsem čítala pohádky, vždycky jsem si říkala, že to ani není možné, a najednou se to stane zrovna mně!..."

Sama postava Alenky představuje dětskou naivitu, která spolkne vše, co jí dospělí předhodí, i s navijákem. Například, když najde dortík s nápisem „sněz mě“, bez rozmyšlení ho sní. Nevidí v tom nic nebezpečného. Zároveň v ní ale třímá i určitý vzdor, je milá a hlavně prostě svá. Kniha nám udává, že Alenka je na světě jen jedna. A to je právě ta rada, kterou kniha mezi řádky poskytuje svému čtenáři. Alenka je sice naivní mladá dívka, která je řádně potrhlá, věří nesmyslům, které pro ni dávají smysl, a hlavně putuje svojí snovou krajinou, jenž více odkrývá, než skrývá. Nevím, jak by k tomuto dílu přistupoval Sigmund Freud, ale je to úžasné vykreslení snové krajiny, které obsahuje asociace na to, co vidíme v normálním světě. Jen jsou značně pokroucené, přebarvené a chaotické. Nevím, jak vy, ale já jsem asi pořádně švihlá, když i po tolika letech je Alenka dílem, ke kterému mám velmi blízko. I po tolika letech vnímám na základě této klasiky svoji vlastní říši divů.

Jiné adaptace klasického díla

Jen tak pro zajímavost přikládám různé adaptace stejného díla. První ilustrace výše je od zmíněného Johna Tenniela, které vyšly také barevně. Druhá ilustrace je z Disneyho Alenky v říši divů. Třetí z komiksové knihy pro dospělé obecenstvo a čtvrtá z počítačové hry American Mcgee´s Alice. Vybrala jsem u všech čtyř pasáž v ději představující čajový dýchánek. 

(Zdroj obrázků: google.com/images)

Za měsíc tu máme Vánoce, zima nám pomalu klepe na dveře a s ní přichází řada tajemství...

"Tam venku cítím mrtvé vznášející se ve větvích. Ztracení šustí listím stromů, brání průchodu paprsků a šeptají mi do ucha. Své špinavé prsty obepínají kolem mého hrdla, škubou mi vlasy a uvolňují prameny, aby mě mohli letmým dotykem lechtat po tváři. Nebo že by to byl jenom vítr? Nechci se tu moc zdržovat. Strčím poslední kořen batolky virginské do vaku a pospíchám pryč."

(Boormanová, Smrtná zima, s. 7)

Originální název: WinterKill

Série: Smrtná zima (1.)

Žánr: Literatura světová, Dívčí romány

Autor: Kate A. Boormanová

Překlad: Markéta Polochová
Obálka: Lucie Zajíčková

Nakladatelství: Host (ČR)

Počet stran: 366

Rok vydání: 2015, vydání originálu 2014

Anotace

Patnáctiletá Emmeline žije v osadě uprostřed hlubokých hvozdů, v puritánském společenství zcela odříznutém od okolního světa. Nehostinný kraj sužují kruté zimy a za hradbami číhá děsivý nepřítel. Jedinou nadějí na přežití je zůstat uvnitř. A dodržovat přísná pravidla rady.
Emmeline ví, že vydat se mimo pevnost je zakázáno, avšak stromy v lese jí cosi šeptají a táhnou ji ven na zapovězenou cestu. Už kdysi na ni vstoupila její babička, která za to tvrdě zaplatila. Přijme-li dívka od jednoho z členů rady nabídku k sňatku, mohla by jméno své rodiny očistit. Jenže její srdce touží po někom jiném. A sny stále volají ...
Smrtná zima je první díl fantasy trilogie, která se bude líbit všem fanouškům knih Hunger Games a Labyrint: Útěk i milovníkům spisovatele Patrika Nesse.

Smrtná zima líbivý nadpis bez zimy

Zima už nám pomalu klepe na dveře, objevují se první náznaky nočních mrazíků, ráno se probouzíme do krajiny zalité bílou pokrývkou nebo jinovatkou a auta mají ráno problém nastartovat. Musíme se podívat všudypřítomné realitě do očí a konstatovat, ano začala ZIMA. V návaznosti na začínající zimní období bych Vám ráda sdělila své pocity z četby knihy Smrtná zima.

Už je to nějaký čas, co jsem četla Smrtnou zimu z pera Kate A. Boormanové, ale i tak se Vám pokusím její děj a mé postřehy z četby hezky sesumírovat. V knihkupectví jste si mohli všimnout, že už vyšla druhá kniha z této série, ale nepředbíhejme, k četbě druhého dílu jsem se ještě nedostala, i když ho mám už doma v knihovně.

"Ale to já nevím! Já jen vím, že se děje něco moc divného a že to bratr Stockham před lidmi dají. A jedno z těch tajemství objevila kdysi i moje babička. To proto ji zabili." 

(s. 280)

Silný lidský příběh s historií

Smrtná zima je první díl nové young adult série, která najde své místo v knihovně u fanoušků knih Hunger Games a dalších, nebo aspoň to slibuje přebal knihy, ale opak je pravdou. Smrtná zima je natolik vzdálená Hunger Games, jak jen to jde. Anotace čtenáři slibuje příběh založený na zajímavé, temné fantasy s atmosférou a prvky hororu. Příběh a dějová linka je prostá. Vše se točí kolem patnáctileté Emmeline žijící v pevnosti v uzavřeném společenství obehnané hradbami. Pevnost je odříznutá od zbylého světa, nikdo neví jestli žijí nebo existují další lidé a tvorové mimo opevnění.

Osada se nachází uprostřed divoké přírody, obklopena lesy a tajemstvím. Vycházet z hradeb je přísně zakázáno, pod trestem smrti. A proč vlastně? Za hradbami číhá nebezpečí, nikdo z obyvatel ho nedokáže pojmenovat, nikdo ho nikdy neviděl, ale víra z bezbřehého strachu je silnější než potřeba prostor za hradbami prozkoumat. Podle povídaček za hradbami číhají děsiví vraždící duchové zvaní malmaci. Bohužel nikdo z předchozích obyvatel pamatující si tyto nestvůry už nežije, takže můžeme říci, že společenství věří bludům. Jak je to ve skutečnosti?

Vesnice ve spárech lživých neřádů

Chod komunity ovládá přísnou a tvrdou rukou rada. Dějová linka kniha začíná náznakem příchodu "smrtné zimy". Zima je natolik krutá, že do příchodu jara přežijí jen připravení se zásobami jídla a vírou v lepší zítřky. Kniha se čte rychle nejsou zde žádné zbytečně dlouhé popisy, čím na druhou stranu trpí malá informovanost čtenáře. Emmeline hlavní postava stmeluje celý příběh, z jejích úst a myšlenek se dozvídáme něco málo o historii osady, ale pro vybudování kvalitní podoby fikčního světa to nestačí. Emmeline však stále něco láká za hradby, hranice osady. Šepot z lesa je pro ní tak lákavý, že i přes přísný zákaz, pod pohrůžkou smrti, se nesčetněkrát vydává vstříc vlastnímu nebezpečí a záhubě. 

"Tvrdil, že se objevili z lesů jako duchové, mluvili divným jazykem a vlastnili podivné věci. Říkal, že pokud se mají někdy vrátit, Clařini potomci je naleznou. Objevili se jako duchové... Pokud se mají někdy vrátit... Moje babička našla lidi, jako je Matisa? (...) Její zvědavost ji nakonec stála život." 

(s. 304)

Přijde Vám příběh jako skvěle rozehraná šachová partie s kořením hororu? Ano, mohlo by se na první pohled zdát, ale pocit nadšení vystřídá záhy zklamání. Malmaci a smrtná zima nedostávají prakticky žádný prostor, autorka o nich v knize nepodává téměř žádné informace a tak vlastně nemají ani možnost děsit. Neustále se jen o smrtné zimě mluví, stránky ubíhají a zima nikde. Největším zklamáním pro mě asi bylo, že v knize neustále někdo křičí "Malmaci!", stráž rychle uzavírá hradby a ... malmaci nikde. Z toho důvodu jsem postupně ztratila tendenci a radost z napětí, že se skutečně něco stane.

Pohodová četba pro klidné večery

I když příběh nepřichází s ničím novým, fikční svět ničím neohromí a některé věci nejsou vysvětleny, možná záměrně zatajeny, přesto má kniha své kouzlo. Pokud nebudeme knihu "brát příliš vážně" a bude pro nás pouze čtenářským odpočinkem bez nutného vyvolání temné atmosféry, strachu a fantasy prvků, které kniha obsahuje jako šafránu, četbu si určitě užijeme. V knize se místy objevují akční momenty, ale v celkovém hodnocení děj plyne pomalu a nemůžeme očekávat velké zvraty rozbouřené řeky. 

Život v uzavřené osadě je sám o sobě více zajímavější. Objevují se zde četné tematické narážky s psychologickým podtextem. Nejsilnější motivy knihy jsou v místě, kdy se autorka odprostila od pokusů budování mrazivé nálady a ukázala pestrou paletu vztahů a rozepří mezi tamními obyvateli. Dusno a napětí uzavřeného prostoru, křivdy, zrada a neopětovaná láska jsou v hradbách uzavřeny po generace. Podhoubí příběhu tvoří potlačené emoce a vedlejší postavy.

Na první pohled se zdá, že místo kde se děj odehrává je místem, kde bydlí příjemní lidé, panují zde vřelé vztahy, všichni se navzájem znají, ale opak je pravdou. Vesnička je spoutaná nejen vysokou zdí, ale přísnými pravidly a zvyklostmi. Na vše pečlivě, až puritánsky, dohlíží bratr Stockham. 

Tak trochu jiná young adult

Hlavní hrdinka Emmeline se od ostatních postav typických young adult románů odlišuje. V první řadě svým vzhledem, chováním a svou zvídavou povahou. Je rebelka, strůjcem změny a reformy. Na druhou stranu se nejedná o typicky krásnou dívku. Je poznamenaná svým osudem, kulhá na jednu nohu a dokud nezjistí tajemství obestírající její původ má strach o svou budoucnost. Klade si otázku kdo si vezme dívku s chromou nohou? Co bude Em jako vyvrhel uzavřené společnosti dělat? Kam má před svým osudem utéct? Pomůže jí v začlenění do společnosti práce pro místní léčitelku? Otevře knihu a čtěte ...

Smrtná zima ve mě zanechala rozporuplný dojem se silnými emocemi. Musím ještě připojit jednu negativní výtku a to hlavně na potloukání Em v osadě a její smýšlení a snění o mužích. Myslím si, že autorka mohla tyto sálodlouhé pasáže osekat nebo mírně zkrátit a zaměřit se více na rozpracování a popis světa. Upřímně mě nezajímalo o jakém klukovi Em zrovna sní, co si o něm myslí a s kým by chtěla být. Ale chápu pro trochu romantiky se musí trpět.

Pokud se vyhneme srovnání, které není zrovna šťastné, s Hunger Games, nebudeme brát v potaz slabost a pomalé plynutí příběhu s omezeným počtem dějových zvratů, napětí a akce a zaměříme se na budování mezilidských vztahů, bohatý jazyk a pocit pohodového čtení, získáte tak knížku do čtenářské nepohody.

V jaké jsme době: minulost, budoucnost či současnost?

Kniha působí dojmem dobře napsaného textu, autorka si často hraje s jazykem a to hned v několika úrovních. Do textu obratně vplétá francouzské výrazy a tím čtenáře vtahuje do izolovaného světa vesnice. Bohužel mi zde chybí celkové zasazení příběhu. Odehrává se v minulosti, budoucnosti nebo současnosti? S odkazem na francouzská slova to může být kdykoli v průběhu věků. Jen si nejsem jistá, jestli je to mínus nebo plus knihy. Každý si tento aspekt může vyložit podle svého. Jedinou nevýhodou je nemožnost dramatizovat nebo děj uspíšit, jelikož je text psaný v přítomném čase. Finále bylo slabší, žádný boj, žádná akce, na začátku příběhu  jsme nasedli na vor a zdárně dopluli do cíle. 

Na první pohled mě v kniha upoutala svou obálkou, a i přestože se říká  nesuď podle obalu, musím říct, že ve finále pro mě knížky nebyla zklamáním. Jsem optimista a doufám, že místa kde je hodně naznačováno a málo vysvětleno, budou dořešena v dalších pokračováních.

Temná tání: pokračování série

zdroj: www.google.cz/temnatani

Nyní se chystám na druhý díl trilogie nesoucí název Temná tání. Plná očekávání, nevím jestli se bát nebo se radovat, že vyšel další díl. Co mohu čekat? Obálka vypadá opět famózně, je rozhodnuto knihu kupuji a začínám číst první řádky...

O čem kniha je? Rada padla a začíná tání. Svět, který objevila Emmeline za pevností na ni netrpělivě čeká. Emmeline po pádu rady konečně může následovat své sny a vydat se s novými kamarády, jež potkala za hradbami a milovaným Kanem vstříc svobodě. Utéct od puritánské společnosti do divočiny, do neznáma. Emmeline bude chtít dodržet slib daný Matise - pokusí se varovat a ochránit svůj a její lid. Na cestě ji čeká řada překážek, jako jsou bojovné klany, otrokáři, kolonisté, nemoci i přírodní katastrofy. Dokáže Emmeline svůj slib dodrže nebo začne pochybovat o svých schopnost a zatouží se vrátit do klidné a mírumilovné rodné osady? Dokáže se rozhodnout, co je pro ni přednější, jestli přátelství nebo milovaná osoba? Zatím na tyto otázky neznám odpověď, ale už teď se můžete těšit na moji recenzi.

Není trol jako trol

... aneb nečekejte ty klasické malé postavičky s velkýma očima a barevnými vlasy. Trolové z této knihy vypadají jako lidé a také mezi nimi žijí, jen o nich lidstvo nemá ani ponětí. Když chtějí, dokáží být totiž velmi přesvědčiví...

",,A proč nosí toho králíka?" zajímal se Linus. Znělo to tak naprosto zmateně, že jsem se musela zasmát. ,,To je taková tradice. Je to gotlandský králík a legendy tvrdí, že jsme je sem přivezli se Švédska právě my. Údajně nám pomohli najít místo, kde máme vybudovat Doldastam, a pomohli nám přežít první zdejší tuhou zimu." ,,Jak mohli králíci pomoct při přežití?" ,,Tím, že jsme je jedli," vysvětlovala jsem mu. (...) Linus položil dlaň na stůl a zadíval se mi do očí. ,,Můžu k tobě být upřímý?" ,,No jasně." Napřímila jsem se na židli a připravila se na jakýkoli projev odporu, který od něj uslyším. ,,Jsem tvoje stopařka, se mnou můžeš vždycky mluvit otevřeně." ,,Vy trollové jste teda super trhlí."

(Hocking, A. Mrazivý oheň, s. 82)

Anotace

Originální název: Frostfire

Autorka: Amanda Hocking

Série: Kroniky Kaninu (navazuje na příběhy ze Světa Tryllů)

Předchozí série: Dědička, Probuzení, Boj o trůn

Nakladatelství: Coo Boo

Vydalo: 2016

Stran: 272

Ukryté hluboko v srdci sněhem pokryté divočiny leží tajné království Kaninů – magická říše stejnou měrou krásná jako zrádná...

Bryn Avenová mezi Kaniny nikdy tak úplně nezapadala. Díky svým blond vlasům a modrým očím se vždy cítila jako outsider – s nečistou krví neschopná si získat respekt a postavení. Ale je odhodlaná prokázat svou loajalitu království, které miluje.

Jejím snem je stát se členkou elitní královské gardy a nic jí nesmí stát v cestě… ani city, které chová ke svému šéfovi, Ridleymu Dresdenovi. Jakýkoli vztah mezi nimi je naprosto vyloučený, ale Bryn si nemůže pomoct. A začíná mít pocit, že i on k ní něco cítí.

Mezitím na království někdo zaútočí – to prověří Bryninu sílu jako nikdy předtím. Konečně má příležitost konfrontovat Konstantina Blacka, zrádce, který se před pěti lety pokusil zavraždit kancléře. Jen Bryn ho může zastavit, ale riskne vše, jen aby ochránila království, které ji není ochotno přijmout takovou, jaká ve skutečnosti je?

Pomalý start a první seznámení

První knihu ze sváteční výzvy jsem úspěšně přečetla až do konce a mám z ní dost rozpoluplné pocity. Svátky jsem zahájila knihou Mrazivý oheň od autorky Amanda Hocking a musím být v tomto článku trochu kritická. Proto nečekejte jen kladné hodnocení, jelikož celkový dojem z knihy je zklamání. Ale pěkně po pořádku.

Knihu jsem si vybrala především díky anotaci. Hledala jsem něco pro svůj článek Knižní listopadovky a narazila na Mrazivý oheň. Na první pohled se pyšní opravdu nádhernou titulní stranou, která vábí a otevírá čtenáři jakoby nový svět. Dívka na deskách mi zprvu připomínala červenou Karkulku nebo Sněhurku. Červená jako krev na sněhu. Otáčí se na čtenáře a vrhá pohled přes rameno, jakoby chtěla, aby ji pozorovatel následoval. Králík nad titulem a i bílý králík ve sněhu mají symbolický význam, který se postupným čtením vyjasní. Líbí se mi, když titulní strana není jen nějaký náhodný obraz, ale vyjadřuje alespoň částečně poslání příběhu. V tomto případě svůj účel splnila, ba dokonce jej převyšuje. 

O čem kniha je?

Hlavní hrdinka je mladá stopařka Bryn. Stopařka proto, že stopuje troly ve světě lidí, aby pro ně zajistila šťastné znovu shledání se svým kmenem - Kaninci. Bryn je dcerou kancléře a při své první stopařské akci byla svědkyní událostí, které navždy změnily její smysl chápání o životě trolů. Od té chvíle zasvětila vše práci. Je to prostě trolská workoholička a nic není pro ni přednější. I když se špatně vypořádává s autoritami, vede si poměrně skvěle v tom, co dělá. Až při nové misi ji minulost dožene a ona se musí postavit svému strachu čelem. 

Bryn je vykreslena velice ostře. Má dané jasné cíle a tužby. Nic než práce pro ni nemá význam a vyhýbá se jakémukoli pocitu nepohodlí. Což zahrnuje i city, které si začíná uvědomovat ke svému nadřízenému Ridleymu či k trestanci Konstantinovi. 

Stojí si tvrdohlavě za svým a nic s ní nehne. Už jen kvůli tomu se zdají některé situace trochu nereálné. A charakteristika této postavy plastická. To, že by se v takové či oné chvíli opravdu zachovala tak, jak se zachovala, jí prostě někdy nevěřím. Pak jsou zde ale momenty, velice ojedinělé, které čtenáři dovolí proniknout skrze krunýř její obrany a odhalí nám, byť jen na chvíli, její nitro. Jasně se tu rýsuje romantický trojúhelník, který je u Young Adult fantasy velice častým prvkem. 

Musím uznat, že postava Ridleyho se mi velice zamlouvá. Ale neodvažuji se předvídat dopředu, jak to nakonec dopadne. Protože k mé smůle to většinou skončí úplně opačně. 

Kapitoly jsou krátké, stran málo a hodně detailů chybí. Naopak popis trolího světa a celkové charakteristiky prostředí je v knize až až. Proto je kniha vhodná i pro ty čtenáře, kteří nemají s trolím světem této autorky žádné předchozí zkušenosti. Bryn na nové misi získává nového svěřence - Linuse, kterého bezpečně dopraví domů. Čtenář se tedy seznamuje s troly tak, jako právě Linus. Začínám mít pocit, že jeho postava má v příběhu jen tento jediný úděl. Ale nepředbíhejme. 

První kniha ze série je prostě změť několika událostí a mezi nimi jsou nezajímavé mezery. Ten druhý pohled se čtenáři však neodkrývá. Možná v dalším pokračování?

Co se mi ale v knize líbilo, byla právě postava Ridleyho. Je to Brynin nadřízený, bývalý stopař, jehož otec zemřel při plnění svých stopařských povinností. Při obraně království. Ridley je více uvěřitelnější a zamlouvá se mi. Ale mám takové tušení, že autorka jeho vztah k Bryn rychle utne.

Nicméně jsou minimálně dvě scény, které jsem si v knize oblíbila a v obou je právě Ridley.

Příběh má velký potenciál, co se prostředí týče. Svět trolů skrytý před zraky lidí a na pozadí sněhové krajiny v Kanadě? No, proč ne. Ale samotné akce jsou nesouvislé a po přečtení prakticky nevím, proč se tam vůbec některé události staly. Rýsuje se v pozadí nějaký větší motiv, ale není čtenáři ani trochu odhalen. Což mě velice mrzí. 

Mrzí mě, že některé scény končily dříve, než jsem z nich dokázala být opravdu nadšená. Prostě je kapitola useknutá a další začíná časově později. Mám ráda plynulost děje, ale tady mi přišlo, že autorka má na mysli nějaký větší rámec, a tak všechno "nahečmala" na sebe. Jakoby ve spěchu. A to dělá dojem ze čtení trochu chaotický. První půlka mi přijde stagnující. Nemám ráda slovo nudná, protože to není, ale prostě není akční.

Jediné, co ty události spojuje je hlavní postava - Bryn. Ocitá se ve středu veškerého dění. A točí se vše kolem ní. 

"Vzhlédla jsem k noční obloze a spatřila, jak se nad námi klene polární záře. (...) ,,To je krása." Uchváceně jsem zírala na omamný tanec barev na jasné obloze. ,,I když jsem to viděla už tolikrát, vždycky mě to zase dostane." ,,Jo, vím přesně, jak to myslíš," odpověděl Ridley. Zaznělo to tak významně, až jsem se na něj otočila a zjistila, že se místo nebe dívá na mě."

Opravdu kniha tak mrazí nebo spíše spaluje?

Jak jsem již zmiňovala, kniha má veliký potenciál. Ale nebyl dostatečně využit. Série bude mít celkem tři knihy a doufám, že se autorka v psaní bude zlepšovat. Čekala bych na konci knihy větší akci, možná nějakou motivaci pro čtenáře, která by ho navnadila na další čtení, ale ani jednoho se tam nedočkáme.

Kniha se čte docela rychle, díky těm krátkým kapitolám, a já ji přečetla za chvíli. Četla jsem a četla říkajíc si, že už za chvíli snad bude nějaká větší akce, až jsem došla na poslední stranu. Dvakrát jsem otočila stránku, jen abych se přesvědčila, že už je opravdu konec. No a a bohužel mě zrak nešálil.

Takže celkový dojem je zklamání. Nechtěla jsem věřit, že by autorka takový fantastický svět více nerozvinula, a tak jsem lehce nedůvěřivě otevřela první knihu předchozí série. Jen abych se ujistila, jestli jsou ostatní knihy z pera této autorky také takové zmatené, nebo jen jestli měla slabou chvilku při psaní Mrazivého ohně. Nebo jsem možná já měla slabou chvíli při čtení. Každopádně si názor musíte udělat sami.

Není série jako série

Vím, že se tu opakuji, stejně jako v titulku článku, ale je to důležité. Tak mi věnujte ještě kousek své pozornosti.

Schválně jsem po Mrazivém ohni sáhla po předchozí sérii téže autorky a která se týkala stejného světa. První díl z příběhů ze Světa Tryllů se jmenuje Dědička a dostáváme se ke kmeni Vitrů a Tryllů, jejichž střet byl retrospektivně naznačen právě v Mrazivém ohni, který se oproti tomu zabývá kmenem Kaninců. Přečtením prvního dílu jsem chtěla zjistit, zda autorka píše stejně a zda i zde mě čeká zklamání. Nebo zda prostě pokračování už není tak dobré, jako první tři knihy. No a odpověď se mi naštěstí zdála více než jasná. Po přečtení, kdy i průběh probíhal jinak (knihu jsem přečetla za 24 hodin)... Tamtadá! Fanfáry prosím....je stoprocentně Dědička lepší. 

Kniha je od začátku živější, více procítěná na detaily a charakteristiku postav, které si zamilujete. Cokoli vám autorka předhodí, po tom skočíte všemi deseti a zobete jí z prstů, která psala právě tento příběh. Děj má spád, často se tam sice situace opakují ale vyústění je vždy jiné a překvapující. Hned z prvního dílu je znát nějaká spodní nit, která to vše jednou spojí a vy víte, že se můžete těšit na něco tajemného, jež bude odhaleno ve správný čas. Jednotlivé akce navazují na sebe a příběh má určitý řád.

Hlavní hrdinka Wendy (pojmenovaná podle Wendy z Petra Pana) vám může občas lézt na nervy, ale už ze začátku knihy víme, že s ní je něco v nepořádku. Takže s ní soucítíme. A ne a ne se dočkat, než pravda vyjde najevo. Máme zde románek s Finnem, jejím stopařem, který ji přišel odvést k Tryllskému kmeni a k její matce. Jde o zapovězenou lásku, jelikož Wendy je ze vznešeného rodu, takže by mě zajímalo, jak to nakonec autorka vyřeší a opět se zde bojím Finnovi fandit. I když jako ochránce a bodyguard si získal moji přízeň, jsem si jistá, že to autorka v dalších knihách překroutí.

Wendy zažila frustrující dětství a to není u trolů jejího původu obvyklé. Systém, jakým zacházejí s dětmi je velmi alarmujicí a také trochu děsivý. Ale více vám prozrazovat nebudu. Každopádně její dětství zapříčinilo u Wendy větší soucit s lidskou rasou a to je její hlavní výjimečnost. Krom toho, že má pár nadpřirozených dovedností v rukávu, dokáže si získat spoustu lidí na svoji stranu právě soucitem. Postupem knihy se postavy vyvíjejí tak, jakoby to bylo přirozené. Na konci je větší akce, a tak to má správně být. 

Nerada porovnávám série, ale jelikož jde o stejnou autorku, tak v tom nevidím tak velký problém a zaujetí. Mrazivý oheň měl být asi příslib nějaké nové zápletky. Ale přitom je to změť chaotických narážek, která čtenáři nezapadají nikam. Možná, že v druhém díle se alespoň něco vyjasní a čtenář se bude moci chytit záchranného lana. Pevně v tom věřím. Neboť tenhle svět má svoje kouzlo a trolové se mi opravdu zamlouvají i jako inspirace na kreslení. Pokud vás tedy stejně jako mě svět trolů nadchnul, ale kniha Mrazivý oheň vás neuspokojila, nebojte se sáhnout po Dědičce. Mě tedy náladu spravila ihned. :)

Originální název: Switched

Autorka: Amanda Hocking

Série: Svět Tryllů

Nakladatelství: Fortuna Libri

Vydalo: 2012

Stran: 312

Když bylo Wendy pouhých šest let, matka se ji pokusila zabít. Tvrdila jí, že je monstrum. O jedenáct let později se Wendy začíná obávat, že matka měla tehdy možná pravdu. Dochází jí, že asi není tím, kým si po celý život myslela, že je. Toto poznání jí pomáhá odhalit Finn Holmes.

Finn, záhadný spolužák, zprvu Wendy jen neustále pozoruje. Něco na něm Wendy neskutečně přitahuje, ale zároveň děsí. S jeho pomocí se dozví i pravdu o sobě a svém životě: Jako miminko byla zaměněna s jiným dítětem, chlapcem. Ještě v šoku se Wendy vydá s Finnem za svou pravou matkou. Netuší ale, co ji tam čeká...

Nový domov Wendy nutí nechat dosavadní život za sebou, zapomenout na školu jí problém nedělá, ale jak se vypořádá se ztrátou svého bratra a tety? Wendy se musí poprat se svým novým údělem a s tím, že ani u své pravé matky nenajde city, které celé dětství tak moc postrádala.