středa 30. listopadu 2016

První adventní neděle za námi a další tři před námi. Jak jste sváteční čas trávili vy?

Přemýšleli jste někdo, co znamená slovo advent? Slovo advent pochází z latinského slova adventus, neboli příchod. Symbolizuje začátek liturgického roku, období čtyř neděl před vánočními svátky. Pro křesťany advent znamená dobu radosti a očekávání příchodu Spasitele. Snad v každé rodině probíhají přípravy na Vánoce, pro nás nejkrásnější období v roce. Tato doba nás často nutí k zamyšlení, rozjímání a kalkulaci uplynulého roku. Ze všech sil se snažíme o zklidnění, i když nákupní centra svědčí o davovém šílenství v nakupování dárků.

Adventem by měla začínat doba půstu. Možná, ale pro čtení to rozhodně neplatí. Pro nás je prosinec období, kdy se snažíme číst knížky, na které jsme během roku neměly čas nebo je máme oblíbené od dětství, třeba jako Malého prince nebo Alenku v říši divů.

Advent je zkrátka magické období a rozhodně si ho nesmíte nechat zkazit okolním stresem a nutným lítáním po dárkách. Uklidněte se, otevřete svou mysl, uvařte si kakao a otevřete si knížku, o které už dlouho sníte, že si ji přečtete a nikdy na to nebyl čas…

Máme pro Vás pár tipů na takové to pohodové čtení, a jelikož jsme dvě blogerky tvořící obsah tohoto blogu, přinášíme Vám i dva inspirativní typy na čtení. Pohodlně se usaďte a nechte se inspirovat - blogerky Anička a Market.

Malý princ s nezapomenutelným příběhem 


Co mě na Malém princi děsí a zároveň fascinuje? Proč jsem sáhla při první adventní neděli po Malém princovi od Antoine de Saint-Exupéryho? Odpověď na otázku je velice prostá a má tři opodstatnění. Když jsem Malého prince četla poprvé bylo mi okolo osmi let, vnímala jsem ho jako pohádku o malém chlapci, který si žil svůj sen. Podruhé jsem se k malému princi dostala při maturitě, vybrala jsem si ho jako jednu z knih do povinného seznamu četby. Malého prince už jsem nevnímala jen jako pohádku, velice mě překvapilo, kolik se v něm skrývá filozofického moudra. Tehdy jsem si napsala o Malého prince Ježíškovi a dostala jsem krásnou knihu s ilustracemi z antikvariátu a založila si ji na čestné místo do knihovny. A konečně moje třetí seznámení s Malým princem proběhlo v druhém ročníku bakalářského studia. A mě konečně došlo, že v této knize nejde jen o pohádku, sny, nevyřčené touhy, ale o filozofii sloužící k zamyšlení. Mentálně jsem dospěla a mým životním krédem se stalo "Co je důležité je očím neviditelné." Od té doby mě Malý princ doprovází každý rok, většinou v adventním čase, kdy se snažím rekapitulovat uplynulý rok.

Nemusím zde asi vypisovat, o čem Malý princ je. Chtěla bych Vám vyprávět příběh samotné knihy. Malý princ (francouzky Le petit Prince) spatřil světlo světa poprvé v roce 1943. Řadí se mezi nejznámější literární dílo francouzského spisovatele, který byl rovněž nadějným pilotem, Antoina de Saint-Exupéryho. Zároveň se jedná o jeden z nejznámějších pohádkových příběhů moderní světové literatury odkazující metaforicky na světovou válku. Kniha je prošpikována četnými metaforami a přirovnáními.
zdroj: www.google.com/images

Celý příběh se točí kolem vyprávění pilota (zde můžeme spekulovat jestli se nejedná o samotného Exupéryho), který ztroskotá na Sahaře. Setkává se s Malým princem, který se vydal do světa z rodné daleké planetky. Knihu, děj a samotnou atmosféru z četby doprovází autorské kresby, shrnující základní dějovou linku příběhu. Zajímavostí je, že kniha byla přeložena do více než 180 světových jazyků, a to rozhodně není málo (pro srovnání knížky o Harry Potterovi byly přeloženy do 67 jazyků). Takže musím uznat, že Exupérymu se podařil unikátní kousek. Malý princ se taktéž dočkal filmových adaptací a byl ztvárněn i jako filmový muzikál, opera a animovaný seriál. 

Autorovo alterego?


Pro mě je vypravěčem samotný autor knihy, který uvízl v poušti a snaží se opravit svůj letoun, a náhle z ničeho nic se objeví Malý princ. Je to skutečné nebo pilot blouzní z nedostatku vody? Nikdo neví. Na knize jsem vždy obdivovala právě tu vypravěčskou scénu, kdy pilot kreslí pro Malého prince beránka. Pilot neví, jak má beránka nakreslit a tak nakreslí hroznýše se slonem uvnitř žaludku, kresbu, kterou dospělí považují za imitaci klobouku.

"Né! Né!" říká princ. "Já nechci hroznýše se slonem uvnitř! Já chci beránka ..." Vypravěč nakreslí beránka, ale kresby se Malému princi nelíbí. Nakonec vypravěč nakreslí bednu, ve které je beránek. Malý princ, který vidí beránka v bedně, tak, jak vidí slona v hroznýši, říká "To je perfektní."


zdroj: www.google.com/images
Ano, to je přesně ta scéna, kdy jsem si uvědomila, jak je rozdílný svět dětí a dospělých. Už si nevzpomínám, co jsem v "klobouku" nebo "bedně" viděla jako osmileté dítě ale jednoznačně vím, že v dnešní době, bez předchozího čtení bych možná viděla "klobouk" a "bednu". Jak je to možné? Malé děti jsou nezkažené, hýří fantazii a dají se snadno obalamutit. Zkrátka jim můžete nakukat co chcete a oni Vám budou věřit. Často když rekapituluji uplynulý rok, říkám si, kéž bych byla dítě, svět by byl jednodušší, a ano byl. Dospělí mají jen samé starosti, ale tak proč nezůstat dítětem uvnitř? Myslím, že to je pochopitelné řešení, jak se říká, člověk je tak starý na kolik si připadá.

Malé, velké dítě. Pravda nebo lež? Toť otázka


Osobně si myslím, že i sám autor knihy si připadal jako uzavřené dítě v dospělém těle. Malý princ na mě působí jako alterego samotného vypravěče, tedy autora. Rozhovor pilota na poušti s malým dítětem můžeme vnímat jako rozhovor dospělého Exupéryho s jeho vnitřním uvězněným dítětem, který s ohledem na společenská pravidla musí dospět. Co myslíte, vidíte to stejně jako já? Může se Exupéry v Malém princovi vypořádávat s vlastním přechodem mezi dětstvím a dospělostí? Myslím, že ano. Pro nikoho není jednoduché dospět, tak proč by to mělo být právě pro spisovatele, který si vytváří vnitřní svět?
zdroj: www.google.com/images

Malý princ je pro mě krásný a hluboký příběh, který je současně plný smutných a tragických věcí. Z toho důvodu si myslím, že kniha nemůže být brána jako pohádka, protože je až moc obrazná a ukazuje lidský život takový jaký je - o něco se marně snažíte, trvá vám to roky (jako vytrhávání baobabů) a stejně neuspějete. Možná a právě proto je Malý princ psán jako fikce o modré postavičce Malého prince se zlatavými vlásky, který se nenechá nikdy odbít. Výmluva či polopravda pro něj není odpověď, vždy řekne podstatu odvrácené strany lidské vlastnosti v podobě personifikované postavičky Malého prince, lišky, opilce, růže a dalších. Malý princ v celé knize nepoučuje, právě naopak on je poučován, přesně tak jako dospívající dítě, taky jako kdybyste slyšeli - to se nedělá, nesahej na to, neskákej, pozdrav (...)

Filozofická otázka na závěr


Malý princ je až dětsky, naivně upřímný, myšlením a pravdomluvností vždy tne do živého, nutí nás k zamyšlení. Při četbě, ač nerada, musím uznat, že jsem se nikdy nesmála, naopak mi tuhla krev v žilách, mozek mi šrotoval na plné obrátky. Konstatuji, že díky Malému princi jsem si uvědomila spoustu věcí, na kterých se stále snažím pracovat, nutí mě být lepším člověkem.


Alenka jako čtení v každém věku


Druhou dětskou knihu, kterou stojí za to znovu si přečíst, je podle mě Alenka v říši divů. Oproti Malému princi, je Alenka odlehčenou a vtipnou verzí fantaskní mysli dítěte. Jako byste se ocitli v hlavě malého dítěte, který, právě že nevidí jen ten hrnec nebo bednu, ale vidí celé nové světy a nevídané možnosti. Vše pro něj je „úžasnoucnější a úžasnoucnější“. ..

Právě první advent je pro mě tak trochu magický čas, kdy si poprvé řádně uvědomím, že svátky jsou už tady. Tento čas, kdy první svíce zahoří, mi přišel jako ideální doba k tomu vrátit se alespoň na chvíli do dětství a uvěřit nemožnému. No a co, že bílý králík má kapsu u vesty a pobíhá bos s kapesními hodinkami v ruce! Co je na tom, že po dortíku, flakonku či houbě se člověk může smrsknout nebo naopak vytáhnout? Proč by nám mělo vadit, že housenka měří tři stopy? To vše dělá všední den nevšedním, a pokud jste ve stresu, zkuste si na chvíli tyto situace, které jsem právě popsala, živě představit. Nevyloudí vám to na tváři alespoň malý náznak úsměvu?

Na překladu záleží! Ne, že ne


Příběh o malé dívce, která se propadne do světa divů, asi zná většina z nás. Nerada bych vás proto nudila detaily příběhu. Co mě spíše zajímá je linka potrhlosti a motivace autora k tomu to napsat. Také jsem viděla asi tři filmové adaptace a četla tři jiné překladové verze knihy. Hodně komentářů od čtenářů, které se k této knize objevují, nesouhlasí s překlady a doporučují originální verze knih. No, v tomto případě, musím uznat, že hodnotný překlad je opravdu důležitý a nejsem si jistá, jestli ho tato kniha v češtině kdy měla.

Ilustrace naopak bývají velmi povedené. Mé nejoblíbenější jsou od Johna Tenniela.

Zdroj: google.com
Autor Lewis Carroll napsal Alenku původně pro sestry Liddellovi, ale ač se to na první pohled nezdá, kniha obsahuje různé druhy asociací na reálný svět, a tak si na své přijdou i dospěláci. Pokud ji budeme číst s předsudky dospělých, mohli bychom si leccos domýšlet. Například postava neustále se šklebícího a mizejícího kocoura vedle věčně „zkouřeného“ houseňáka naznačuje jisté veselé druhy osobností lidí. Nemluvě o tom, že Alenka pojídá houbičky a pije lektvary… Je jisté, že na této úrovni, už nejde o nevinnou pohádku.

Vlastní říše divů


",,Doma by mi bylo o moc líp," pomyslila si nešťastná Alenka, ,,tam člověk tolik nerostl a zas se nescvrkal a taky se nedal komandovat od myší a králíků. Snad jsem neměla lézt do té králičí díry - a přec - a přec - nic naplat, zajímavý je tenhle život! Moc ráda bych věděla, co se to vlastně se mnou stalo! Když jsem čítala pohádky, vždycky jsem si říkala, že to ani není možné, a najednou se to stane zrovna mně!..."

Sama postava Alenky představuje dětskou naivitu, která spolkne vše, co jí dospělí předhodí, i s navijákem. Například, když najde dortík s nápisem „sněz mě“, bez rozmyšlení ho sní. Nevidí v tom nic nebezpečného. Zároveň v ní ale třímá i určitý vzdor, je milá a hlavně prostě svá. Kniha nám udává, že Alenka je na světě jen jedna. A to je právě ta rada, kterou kniha mezi řádky poskytuje svému čtenáři. Alenka je sice naivní mladá dívka, která je řádně potrhlá, věří nesmyslům, které pro ni dávají smysl, a hlavně putuje svojí snovou krajinou, jenž více odkrývá, než skrývá. Nevím, jak by k tomuto dílu přistupoval Sigmund Freud, ale je to úžasné vykreslení snové krajiny, které obsahuje asociace na to, co vidíme v normálním světě. Jen jsou značně pokroucené, přebarvené a chaotické. Nevím, jak vy, ale já jsem asi pořádně švihlá, když i po tolika letech je Alenka dílem, ke kterému mám velmi blízko. I po tolika letech vnímám na základě této klasiky svoji vlastní říši divů.

Jiné adaptace klasického díla




Jen tak pro zajímavost přikládám různé adaptace stejného díla. První ilustrace výše je od zmíněného Johna Tenniela, které vyšly také barevně. Druhá ilustrace je z Disneyho Alenky v říši divů. Třetí z komiksové knihy pro dospělé obecenstvo a čtvrtá z počítačové hry American Mcgee´s Alice. Vybrala jsem u všech čtyř pasáž v ději představující čajový dýchánek. 


(Zdroj obrázků: google.com/images)

čtvrtek 24. listopadu 2016

Za měsíc tu máme Vánoce, zima nám pomalu klepe na dveře a s ní přichází řada tajemství...

"Tam venku cítím mrtvé vznášející se ve větvích. Ztracení šustí listím stromů, brání průchodu paprsků a šeptají mi do ucha. Své špinavé prsty obepínají kolem mého hrdla, škubou mi vlasy a uvolňují prameny, aby mě mohli letmým dotykem lechtat po tváři. Nebo že by to byl jenom vítr? Nechci se tu moc zdržovat. Strčím poslední kořen batolky virginské do vaku a pospíchám pryč."
(Boormanová, Smrtná zima, s. 7)

Originální název: WinterKill
Série: Smrtná zima (1.)
Žánr: Literatura světová, Dívčí romány
Autor: Kate A. Boormanová
Překlad: Markéta Polochová
Obálka: Lucie Zajíčková
Nakladatelství: Host (ČR)
Počet stran: 366
Rok vydání: 2015, vydání originálu 2014

Anotace
Patnáctiletá Emmeline žije v osadě uprostřed hlubokých hvozdů, v puritánském společenství zcela odříznutém od okolního světa. Nehostinný kraj sužují kruté zimy a za hradbami číhá děsivý nepřítel. Jedinou nadějí na přežití je zůstat uvnitř. A dodržovat přísná pravidla rady.
Emmeline ví, že vydat se mimo pevnost je zakázáno, avšak stromy v lese jí cosi šeptají a táhnou ji ven na zapovězenou cestu. Už kdysi na ni vstoupila její babička, která za to tvrdě zaplatila. Přijme-li dívka od jednoho z členů rady nabídku k sňatku, mohla by jméno své rodiny očistit. Jenže její srdce touží po někom jiném. A sny stále volají ...
Smrtná zima je první díl fantasy trilogie, která se bude líbit všem fanouškům knih Hunger Games a Labyrint: Útěk i milovníkům spisovatele Patrika Nesse.

Smrtná zima líbivý nadpis bez zimy


Zima už nám pomalu klepe na dveře, objevují se první náznaky nočních mrazíků, ráno se probouzíme do krajiny zalité bílou pokrývkou nebo jinovatkou a auta mají ráno problém nastartovat. Musíme se podívat všudypřítomné realitě do očí a konstatovat, ano začala ZIMA. V návaznosti na začínající zimní období bych Vám ráda sdělila své pocity z četby knihy Smrtná zima.

Už je to nějaký čas, co jsem četla Smrtnou zimu z pera Kate A. Boormanové, ale i tak se Vám pokusím její děj a mé postřehy z četby hezky sesumírovat. V knihkupectví jste si mohli všimnout, že už vyšla druhá kniha z této série, ale nepředbíhejme, k četbě druhého dílu jsem se ještě nedostala, i když ho mám už doma v knihovně.

"Ale to já nevím! Já jen vím, že se děje něco moc divného a že to bratr Stockham před lidmi dají. A jedno z těch tajemství objevila kdysi i moje babička. To proto ji zabili." 
(s. 280)

Silný lidský příběh s historií


Smrtná zima je první díl nové young adult série, která najde své místo v knihovně u fanoušků knih Hunger Games a dalších, nebo aspoň to slibuje přebal knihy, ale opak je pravdou. Smrtná zima je natolik vzdálená Hunger Games, jak jen to jde. Anotace čtenáři slibuje příběh založený na zajímavé, temné fantasy s atmosférou a prvky hororu. Příběh a dějová linka je prostá. Vše se točí kolem patnáctileté Emmeline žijící v pevnosti v uzavřeném společenství obehnané hradbami. Pevnost je odříznutá od zbylého světa, nikdo neví jestli žijí nebo existují další lidé a tvorové mimo opevnění.

Osada se nachází uprostřed divoké přírody, obklopena lesy a tajemstvím. Vycházet z hradeb je přísně zakázáno, pod trestem smrti. A proč vlastně? Za hradbami číhá nebezpečí, nikdo z obyvatel ho nedokáže pojmenovat, nikdo ho nikdy neviděl, ale víra z bezbřehého strachu je silnější než potřeba prostor za hradbami prozkoumat. Podle povídaček za hradbami číhají děsiví vraždící duchové zvaní malmaci. Bohužel nikdo z předchozích obyvatel pamatující si tyto nestvůry už nežije, takže můžeme říci, že společenství věří bludům. Jak je to ve skutečnosti?

Vesnice ve spárech lživých neřádů


Chod komunity ovládá přísnou a tvrdou rukou rada. Dějová linka kniha začíná náznakem příchodu "smrtné zimy". Zima je natolik krutá, že do příchodu jara přežijí jen připravení se zásobami jídla a vírou v lepší zítřky. Kniha se čte rychle nejsou zde žádné zbytečně dlouhé popisy, čím na druhou stranu trpí malá informovanost čtenáře. Emmeline hlavní postava stmeluje celý příběh, z jejích úst a myšlenek se dozvídáme něco málo o historii osady, ale pro vybudování kvalitní podoby fikčního světa to nestačí. Emmeline však stále něco láká za hradby, hranice osady. Šepot z lesa je pro ní tak lákavý, že i přes přísný zákaz, pod pohrůžkou smrti, se nesčetněkrát vydává vstříc vlastnímu nebezpečí a záhubě. 

"Tvrdil, že se objevili z lesů jako duchové, mluvili divným jazykem a vlastnili podivné věci. Říkal, že pokud se mají někdy vrátit, Clařini potomci je naleznou. Objevili se jako duchové... Pokud se mají někdy vrátit... Moje babička našla lidi, jako je Matisa? (...) Její zvědavost ji nakonec stála život." 
(s. 304)


Přijde Vám příběh jako skvěle rozehraná šachová partie s kořením hororu? Ano, mohlo by se na první pohled zdát, ale pocit nadšení vystřídá záhy zklamání. Malmaci a smrtná zima nedostávají prakticky žádný prostor, autorka o nich v knize nepodává téměř žádné informace a tak vlastně nemají ani možnost děsit. Neustále se jen o smrtné zimě mluví, stránky ubíhají a zima nikde. Největším zklamáním pro mě asi bylo, že v knize neustále někdo křičí "Malmaci!", stráž rychle uzavírá hradby a ... malmaci nikde. Z toho důvodu jsem postupně ztratila tendenci a radost z napětí, že se skutečně něco stane.

Pohodová četba pro klidné večery


I když příběh nepřichází s ničím novým, fikční svět ničím neohromí a některé věci nejsou vysvětleny, možná záměrně zatajeny, přesto má kniha své kouzlo. Pokud nebudeme knihu "brát příliš vážně" a bude pro nás pouze čtenářským odpočinkem bez nutného vyvolání temné atmosféry, strachu a fantasy prvků, které kniha obsahuje jako šafránu, četbu si určitě užijeme. V knize se místy objevují akční momenty, ale v celkovém hodnocení děj plyne pomalu a nemůžeme očekávat velké zvraty rozbouřené řeky. 

Život v uzavřené osadě je sám o sobě více zajímavější. Objevují se zde četné tematické narážky s psychologickým podtextem. Nejsilnější motivy knihy jsou v místě, kdy se autorka odprostila od pokusů budování mrazivé nálady a ukázala pestrou paletu vztahů a rozepří mezi tamními obyvateli. Dusno a napětí uzavřeného prostoru, křivdy, zrada a neopětovaná láska jsou v hradbách uzavřeny po generace. Podhoubí příběhu tvoří potlačené emoce a vedlejší postavy.

Na první pohled se zdá, že místo kde se děj odehrává je místem, kde bydlí příjemní lidé, panují zde vřelé vztahy, všichni se navzájem znají, ale opak je pravdou. Vesnička je spoutaná nejen vysokou zdí, ale přísnými pravidly a zvyklostmi. Na vše pečlivě, až puritánsky, dohlíží bratr Stockham. 

Tak trochu jiná young adult


Hlavní hrdinka Emmeline se od ostatních postav typických young adult románů odlišuje. V první řadě svým vzhledem, chováním a svou zvídavou povahou. Je rebelka, strůjcem změny a reformy. Na druhou stranu se nejedná o typicky krásnou dívku. Je poznamenaná svým osudem, kulhá na jednu nohu a dokud nezjistí tajemství obestírající její původ má strach o svou budoucnost. Klade si otázku kdo si vezme dívku s chromou nohou? Co bude Em jako vyvrhel uzavřené společnosti dělat? Kam má před svým osudem utéct? Pomůže jí v začlenění do společnosti práce pro místní léčitelku? Otevře knihu a čtěte ...

Smrtná zima ve mě zanechala rozporuplný dojem se silnými emocemi. Musím ještě připojit jednu negativní výtku a to hlavně na potloukání Em v osadě a její smýšlení a snění o mužích. Myslím si, že autorka mohla tyto sálodlouhé pasáže osekat nebo mírně zkrátit a zaměřit se více na rozpracování a popis světa. Upřímně mě nezajímalo o jakém klukovi Em zrovna sní, co si o něm myslí a s kým by chtěla být. Ale chápu pro trochu romantiky se musí trpět.

Pokud se vyhneme srovnání, které není zrovna šťastné, s Hunger Games, nebudeme brát v potaz slabost a pomalé plynutí příběhu s omezeným počtem dějových zvratů, napětí a akce a zaměříme se na budování mezilidských vztahů, bohatý jazyk a pocit pohodového čtení, získáte tak knížku do čtenářské nepohody.

V jaké jsme době: minulost, budoucnost či současnost?


Kniha působí dojmem dobře napsaného textu, autorka si často hraje s jazykem a to hned v několika úrovních. Do textu obratně vplétá francouzské výrazy a tím čtenáře vtahuje do izolovaného světa vesnice. Bohužel mi zde chybí celkové zasazení příběhu. Odehrává se v minulosti, budoucnosti nebo současnosti? S odkazem na francouzská slova to může být kdykoli v průběhu věků. Jen si nejsem jistá, jestli je to mínus nebo plus knihy. Každý si tento aspekt může vyložit podle svého. Jedinou nevýhodou je nemožnost dramatizovat nebo děj uspíšit, jelikož je text psaný v přítomném čase. Finále bylo slabší, žádný boj, žádná akce, na začátku příběhu  jsme nasedli na vor a zdárně dopluli do cíle. 

Na první pohled mě v kniha upoutala svou obálkou, a i přestože se říká  nesuď podle obalu, musím říct, že ve finále pro mě knížky nebyla zklamáním. Jsem optimista a doufám, že místa kde je hodně naznačováno a málo vysvětleno, budou dořešena v dalších pokračováních.

Temná tání: pokračování série
zdroj: www.google.cz/temnatani

Nyní se chystám na druhý díl trilogie nesoucí název Temná tání. Plná očekávání, nevím jestli se bát nebo se radovat, že vyšel další díl. Co mohu čekat? Obálka vypadá opět famózně, je rozhodnuto knihu kupuji a začínám číst první řádky...

O čem kniha je? Rada padla a začíná tání. Svět, který objevila Emmeline za pevností na ni netrpělivě čeká. Emmeline po pádu rady konečně může následovat své sny a vydat se s novými kamarády, jež potkala za hradbami a milovaným Kanem vstříc svobodě. Utéct od puritánské společnosti do divočiny, do neznáma. Emmeline bude chtít dodržet slib daný Matise - pokusí se varovat a ochránit svůj a její lid. Na cestě ji čeká řada překážek, jako jsou bojovné klany, otrokáři, kolonisté, nemoci i přírodní katastrofy. Dokáže Emmeline svůj slib dodrže nebo začne pochybovat o svých schopnost a zatouží se vrátit do klidné a mírumilovné rodné osady? Dokáže se rozhodnout, co je pro ni přednější, jestli přátelství nebo milovaná osoba? Zatím na tyto otázky neznám odpověď, ale už teď se můžete těšit na moji recenzi.

pátek 18. listopadu 2016

Není trol jako trol

... aneb nečekejte ty klasické malé postavičky s velkýma očima a barevnými vlasy. Trolové z této knihy vypadají jako lidé a také mezi nimi žijí, jen o nich lidstvo nemá ani ponětí. Když chtějí, dokáží být totiž velmi přesvědčiví...


",,A proč nosí toho králíka?" zajímal se Linus. Znělo to tak naprosto zmateně, že jsem se musela zasmát. ,,To je taková tradice. Je to gotlandský králík a legendy tvrdí, že jsme je sem přivezli se Švédska právě my. Údajně nám pomohli najít místo, kde máme vybudovat Doldastam, a pomohli nám přežít první zdejší tuhou zimu." ,,Jak mohli králíci pomoct při přežití?" ,,Tím, že jsme je jedli," vysvětlovala jsem mu. (...) Linus položil dlaň na stůl a zadíval se mi do očí. ,,Můžu k tobě být upřímý?" ,,No jasně." Napřímila jsem se na židli a připravila se na jakýkoli projev odporu, který od něj uslyším. ,,Jsem tvoje stopařka, se mnou můžeš vždycky mluvit otevřeně." ,,Vy trollové jste teda super trhlí."

(Hocking, A. Mrazivý oheň, s. 82)
Anotace

Originální název: Frostfire
Autorka: Amanda Hocking
Série: Kroniky Kaninu (navazuje na příběhy ze Světa Tryllů)
Předchozí série: Dědička, Probuzení, Boj o trůn
Nakladatelství: Coo Boo
Vydalo: 2016
Stran: 272


Ukryté hluboko v srdci sněhem pokryté divočiny leží tajné království Kaninů – magická říše stejnou měrou krásná jako zrádná...

Bryn Avenová mezi Kaniny nikdy tak úplně nezapadala. Díky svým blond vlasům a modrým očím se vždy cítila jako outsider – s nečistou krví neschopná si získat respekt a postavení. Ale je odhodlaná prokázat svou loajalitu království, které miluje.

Jejím snem je stát se členkou elitní královské gardy a nic jí nesmí stát v cestě… ani city, které chová ke svému šéfovi, Ridleymu Dresdenovi. Jakýkoli vztah mezi nimi je naprosto vyloučený, ale Bryn si nemůže pomoct. A začíná mít pocit, že i on k ní něco cítí.

Mezitím na království někdo zaútočí – to prověří Bryninu sílu jako nikdy předtím. Konečně má příležitost konfrontovat Konstantina Blacka, zrádce, který se před pěti lety pokusil zavraždit kancléře. Jen Bryn ho může zastavit, ale riskne vše, jen aby ochránila království, které ji není ochotno přijmout takovou, jaká ve skutečnosti je?

Pomalý start a první seznámení

První knihu ze sváteční výzvy jsem úspěšně přečetla až do konce a mám z ní dost rozpoluplné pocity. Svátky jsem zahájila knihou Mrazivý oheň od autorky Amanda Hocking a musím být v tomto článku trochu kritická. Proto nečekejte jen kladné hodnocení, jelikož celkový dojem z knihy je zklamání. Ale pěkně po pořádku.


Knihu jsem si vybrala především díky anotaci. Hledala jsem něco pro svůj článek Knižní listopadovky a narazila na Mrazivý oheň. Na první pohled se pyšní opravdu nádhernou titulní stranou, která vábí a otevírá čtenáři jakoby nový svět. Dívka na deskách mi zprvu připomínala červenou Karkulku nebo Sněhurku. Červená jako krev na sněhu. Otáčí se na čtenáře a vrhá pohled přes rameno, jakoby chtěla, aby ji pozorovatel následoval. Králík nad titulem a i bílý králík ve sněhu mají symbolický význam, který se postupným čtením vyjasní. Líbí se mi, když titulní strana není jen nějaký náhodný obraz, ale vyjadřuje alespoň částečně poslání příběhu. V tomto případě svůj účel splnila, ba dokonce jej převyšuje. 

O čem kniha je?


Hlavní hrdinka je mladá stopařka Bryn. Stopařka proto, že stopuje troly ve světě lidí, aby pro ně zajistila šťastné znovu shledání se svým kmenem - Kaninci. Bryn je dcerou kancléře a při své první stopařské akci byla svědkyní událostí, které navždy změnily její smysl chápání o životě trolů. Od té chvíle zasvětila vše práci. Je to prostě trolská workoholička a nic není pro ni přednější. I když se špatně vypořádává s autoritami, vede si poměrně skvěle v tom, co dělá. Až při nové misi ji minulost dožene a ona se musí postavit svému strachu čelem. 

Bryn je vykreslena velice ostře. Má dané jasné cíle a tužby. Nic než práce pro ni nemá význam a vyhýbá se jakémukoli pocitu nepohodlí. Což zahrnuje i city, které si začíná uvědomovat ke svému nadřízenému Ridleymu či k trestanci Konstantinovi. 

Stojí si tvrdohlavě za svým a nic s ní nehne. Už jen kvůli tomu se zdají některé situace trochu nereálné. A charakteristika této postavy plastická. To, že by se v takové či oné chvíli opravdu zachovala tak, jak se zachovala, jí prostě někdy nevěřím. Pak jsou zde ale momenty, velice ojedinělé, které čtenáři dovolí proniknout skrze krunýř její obrany a odhalí nám, byť jen na chvíli, její nitro. Jasně se tu rýsuje romantický trojúhelník, který je u Young Adult fantasy velice častým prvkem. 

Musím uznat, že postava Ridleyho se mi velice zamlouvá. Ale neodvažuji se předvídat dopředu, jak to nakonec dopadne. Protože k mé smůle to většinou skončí úplně opačně. 

Kapitoly jsou krátké, stran málo a hodně detailů chybí. Naopak popis trolího světa a celkové charakteristiky prostředí je v knize až až. Proto je kniha vhodná i pro ty čtenáře, kteří nemají s trolím světem této autorky žádné předchozí zkušenosti. Bryn na nové misi získává nového svěřence - Linuse, kterého bezpečně dopraví domů. Čtenář se tedy seznamuje s troly tak, jako právě Linus. Začínám mít pocit, že jeho postava má v příběhu jen tento jediný úděl. Ale nepředbíhejme. 

První kniha ze série je prostě změť několika událostí a mezi nimi jsou nezajímavé mezery. Ten druhý pohled se čtenáři však neodkrývá. Možná v dalším pokračování?

Co se mi ale v knize líbilo, byla právě postava Ridleyho. Je to Brynin nadřízený, bývalý stopař, jehož otec zemřel při plnění svých stopařských povinností. Při obraně království. Ridley je více uvěřitelnější a zamlouvá se mi. Ale mám takové tušení, že autorka jeho vztah k Bryn rychle utne.

Nicméně jsou minimálně dvě scény, které jsem si v knize oblíbila a v obou je právě Ridley.

Příběh má velký potenciál, co se prostředí týče. Svět trolů skrytý před zraky lidí a na pozadí sněhové krajiny v Kanadě? No, proč ne. Ale samotné akce jsou nesouvislé a po přečtení prakticky nevím, proč se tam vůbec některé události staly. Rýsuje se v pozadí nějaký větší motiv, ale není čtenáři ani trochu odhalen. Což mě velice mrzí. 

Mrzí mě, že některé scény končily dříve, než jsem z nich dokázala být opravdu nadšená. Prostě je kapitola useknutá a další začíná časově později. Mám ráda plynulost děje, ale tady mi přišlo, že autorka má na mysli nějaký větší rámec, a tak všechno "nahečmala" na sebe. Jakoby ve spěchu. A to dělá dojem ze čtení trochu chaotický. První půlka mi přijde stagnující. Nemám ráda slovo nudná, protože to není, ale prostě není akční.


Jediné, co ty události spojuje je hlavní postava - Bryn. Ocitá se ve středu veškerého dění. A točí se vše kolem ní. 




"Vzhlédla jsem k noční obloze a spatřila, jak se nad námi klene polární záře. (...) ,,To je krása." Uchváceně jsem zírala na omamný tanec barev na jasné obloze. ,,I když jsem to viděla už tolikrát, vždycky mě to zase dostane." ,,Jo, vím přesně, jak to myslíš," odpověděl Ridley. Zaznělo to tak významně, až jsem se na něj otočila a zjistila, že se místo nebe dívá na mě."

Opravdu kniha tak mrazí nebo spíše spaluje?


Jak jsem již zmiňovala, kniha má veliký potenciál. Ale nebyl dostatečně využit. Série bude mít celkem tři knihy a doufám, že se autorka v psaní bude zlepšovat. Čekala bych na konci knihy větší akci, možná nějakou motivaci pro čtenáře, která by ho navnadila na další čtení, ale ani jednoho se tam nedočkáme.

Kniha se čte docela rychle, díky těm krátkým kapitolám, a já ji přečetla za chvíli. Četla jsem a četla říkajíc si, že už za chvíli snad bude nějaká větší akce, až jsem došla na poslední stranu. Dvakrát jsem otočila stránku, jen abych se přesvědčila, že už je opravdu konec. No a a bohužel mě zrak nešálil.

Takže celkový dojem je zklamání. Nechtěla jsem věřit, že by autorka takový fantastický svět více nerozvinula, a tak jsem lehce nedůvěřivě otevřela první knihu předchozí série. Jen abych se ujistila, jestli jsou ostatní knihy z pera této autorky také takové zmatené, nebo jen jestli měla slabou chvilku při psaní Mrazivého ohně. Nebo jsem možná já měla slabou chvíli při čtení. Každopádně si názor musíte udělat sami.

Není série jako série


Vím, že se tu opakuji, stejně jako v titulku článku, ale je to důležité. Tak mi věnujte ještě kousek své pozornosti.

Schválně jsem po Mrazivém ohni sáhla po předchozí sérii téže autorky a která se týkala stejného světa. První díl z příběhů ze Světa Tryllů se jmenuje Dědička a dostáváme se ke kmeni Vitrů a Tryllů, jejichž střet byl retrospektivně naznačen právě v Mrazivém ohni, který se oproti tomu zabývá kmenem Kaninců. Přečtením prvního dílu jsem chtěla zjistit, zda autorka píše stejně a zda i zde mě čeká zklamání. Nebo zda prostě pokračování už není tak dobré, jako první tři knihy. No a odpověď se mi naštěstí zdála více než jasná. Po přečtení, kdy i průběh probíhal jinak (knihu jsem přečetla za 24 hodin)... Tamtadá! Fanfáry prosím....je stoprocentně Dědička lepší. 

Kniha je od začátku živější, více procítěná na detaily a charakteristiku postav, které si zamilujete. Cokoli vám autorka předhodí, po tom skočíte všemi deseti a zobete jí z prstů, která psala právě tento příběh. Děj má spád, často se tam sice situace opakují ale vyústění je vždy jiné a překvapující. Hned z prvního dílu je znát nějaká spodní nit, která to vše jednou spojí a vy víte, že se můžete těšit na něco tajemného, jež bude odhaleno ve správný čas. Jednotlivé akce navazují na sebe a příběh má určitý řád.

Hlavní hrdinka Wendy (pojmenovaná podle Wendy z Petra Pana) vám může občas lézt na nervy, ale už ze začátku knihy víme, že s ní je něco v nepořádku. Takže s ní soucítíme. A ne a ne se dočkat, než pravda vyjde najevo. Máme zde románek s Finnem, jejím stopařem, který ji přišel odvést k Tryllskému kmeni a k její matce. Jde o zapovězenou lásku, jelikož Wendy je ze vznešeného rodu, takže by mě zajímalo, jak to nakonec autorka vyřeší a opět se zde bojím Finnovi fandit. I když jako ochránce a bodyguard si získal moji přízeň, jsem si jistá, že to autorka v dalších knihách překroutí.

Wendy zažila frustrující dětství a to není u trolů jejího původu obvyklé. Systém, jakým zacházejí s dětmi je velmi alarmujicí a také trochu děsivý. Ale více vám prozrazovat nebudu. Každopádně její dětství zapříčinilo u Wendy větší soucit s lidskou rasou a to je její hlavní výjimečnost. Krom toho, že má pár nadpřirozených dovedností v rukávu, dokáže si získat spoustu lidí na svoji stranu právě soucitem. Postupem knihy se postavy vyvíjejí tak, jakoby to bylo přirozené. Na konci je větší akce, a tak to má správně být. 

Nerada porovnávám série, ale jelikož jde o stejnou autorku, tak v tom nevidím tak velký problém a zaujetí. Mrazivý oheň měl být asi příslib nějaké nové zápletky. Ale přitom je to změť chaotických narážek, která čtenáři nezapadají nikam. Možná, že v druhém díle se alespoň něco vyjasní a čtenář se bude moci chytit záchranného lana. Pevně v tom věřím. Neboť tenhle svět má svoje kouzlo a trolové se mi opravdu zamlouvají i jako inspirace na kreslení. Pokud vás tedy stejně jako mě svět trolů nadchnul, ale kniha Mrazivý oheň vás neuspokojila, nebojte se sáhnout po Dědičce. Mě tedy náladu spravila ihned. :)


Originální název: Switched
Autorka: Amanda Hocking
Série: Svět Tryllů
Nakladatelství: Fortuna Libri
Vydalo: 2012
Stran: 312


Když bylo Wendy pouhých šest let, matka se ji pokusila zabít. Tvrdila jí, že je monstrum. O jedenáct let později se Wendy začíná obávat, že matka měla tehdy možná pravdu. Dochází jí, že asi není tím, kým si po celý život myslela, že je. Toto poznání jí pomáhá odhalit Finn Holmes.

Finn, záhadný spolužák, zprvu Wendy jen neustále pozoruje. Něco na něm Wendy neskutečně přitahuje, ale zároveň děsí. S jeho pomocí se dozví i pravdu o sobě a svém životě: Jako miminko byla zaměněna s jiným dítětem, chlapcem. Ještě v šoku se Wendy vydá s Finnem za svou pravou matkou. Netuší ale, co ji tam čeká...


Nový domov Wendy nutí nechat dosavadní život za sebou, zapomenout na školu jí problém nedělá, ale jak se vypořádá se ztrátou svého bratra a tety? Wendy se musí poprat se svým novým údělem a s tím, že ani u své pravé matky nenajde city, které celé dětství tak moc postrádala.

neděle 13. listopadu 2016

Ptáš se někdy sama sebe jestli si výjimečná? Po přečtení Univerzity výjimečných se ti otázka bude zdát banální s naprosto fatálními následky

"Já pevně věřím, že projdeš jakoukoliv zkouškou, před kterou tě postaví. Jen nedovol ostatním uchazečům, aby tě rozhodili. Někteří by udělali cokoliv, aby byli nejlepší."



Originální název: The Testing
Série: Univerzita výjimečných (1.)
Žánr: Literatura světová, sci-fi a fantasy
Autor: Joelle Charbonneau
Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatelství: Fragment (ČR)
Počet stran: 304
Rok vydání: 2016, vydání originálu 2013



Anotace:
Cia právě ukončila střední školu a napjatě očekává, jestli bude vybrána do celostátního programu pro nejnadanější studenty. Pouze oni totiž mohou studovat na univerzitě v Tosu a pomáhat obnovit válkou zničenou zemi. Musí však obstát v testování, kterým projdou jen ti opravdu výjimeční.

Cia tu šanci dostane. Těsně před odjezdem se jí však otec svěří s útržky děsivých vzpomínek, které má na testování on. Radost z úspěchu vystřídají strach a nejistota. Cia začíná tušit, že ji čeká tvrdá zkouška, ve které nepůjde jen o znalosti, ale i o to dobře se rozhodovat a správně odhadnout lidi. Když opouští město, v uších jí zní otcova zoufalá rada: „Cio, nevěř vůbec nikomu.“ Hlavou víří pochybnosti, zdá rozhodnutí vydat se do Tosu bylo správné a zda se ještě někdy vrátí domů…


O co vlastně jde z hlediska žánru?


Univerzita výjimečných je nová třídílná série. Na první pohled působí jako zcela nová kniha svého žánru, ale opak je pravdou. Tuto knihu můžeme zařadit vedle knih typu Hunger games, Rudá královna, Divergence, Adaptace a další. Jak si sami můžete všimnout, v poslední době se knihkupectví plní knihami tohoto typu. A o jaký že to vlastně jde typ knih? Jednoznačně o dystopie. Ve výsledku je dystopie opakem utopie. V knihách tohoto typu je často fiktivní společnost, která se vyvinula špatným směrem. Má zásadní nedostatky ve formě vlády, omezování osobní svobody občanů. Vše vzniká přehráním jednoho nebo více ideologických principů. Společnost dystopického světa je utlačována velice neskrývaně politickým systémem. Mezi významná dystopická díla patří knihy z pera Karla Čapka (Válka s mloky, R.U.R.) anebo světové dílo od George Orwella, román 1984. Pokud si chcete vyhledat další díla, zadejte dystopie do vyhledávání strýčka Googla a vyjede vám nepřeberné množství odkazů. Proč je všude tolik dystopických románů, když je na světě krásně? Možná je to už dávno překlenutým koncem světa, který jsme zažili v tomto roce.


První seznámení


Konec filozofování. Vraťme se zpět k naší knize. Jak jsem se k Univerzitě výjimečných vlastně dostala? Jednoduše. Zašla jsem do knihkupectví, a jelikož mám načtené Hunger Games a z přebalu Univerzity jsem se dozvěděla, že se jedná ještě o lepší knihu než Hunger Games, musela jsem si ji koupit. Kniha projela čtečkou, odpípla se moje studentská karta, ve vlaku cestou domů už jsem knihu otevřela a začetla se.

Knížka s podtitulem Zkouška značí, že se jedná o počáteční díl trilogie, ve kterém se nám představí šestnáctiletá hlavní hrdinka Cia. Cia nám od prvních stránek knihy vypráví o tom, jak ukončuje střední školu a co pro ni a její spolužáky konec školy znamená. Prostředí, ve kterém se odehrává příběh, je zničené válkou a jen ti nejlepší z nejlepších studentů budou vybrání do prestižního celostátního programu a dostanou šanci studovat na univerzitě v Tosu. A jaké je poslání vyvolených? Pomáhat s obnovami zničené země. Studium na vysoké škole je odloučí od rodiny, ale stanou se průkopníky a inovátory v nově vznikající společnosti, kterou vykřesají z popela a poskytnou všem lidem na planetě možnost žít lepší život a blahobyt.


Když se sen stane skutečností
A reader lives a thousand lives before he dies.
The man who never reads lives only one.


Aby se studenti mohli dostat na vysněnou vysokou školu, musí projít náročnou zkouškou. Cia je jako jedna z mála vybrána. Její otec testováním úspěšně prošel a je kapacitou v oblasti obnovování zeleně, genetické mutace a vývoje rostlin. Díky jeho práci má možnost společnost získat potřebné plodiny a potřebnou vodu. Cia chce jít v jeho stopách. Po nástupu do testovacího centra si začíná uvědomovat, že k úspěšnému absolvování jí nebude stačit jen chytrost a hlava hýřící nápady, ale i ostražitost, pozornost, protože v testování nikdo nedostane druhou šanci. Musí se postavit obrovské konkurenci, lstivosti, pochybám a i vlastnímu strachu a smutku, jelikož se už nikdy nevrátí domů. Co myslíte, zvládne to? Nechte se překvapit a začtěte se do Univerzity výjimečných.

Jaké jsou moje pocity z četby? Neřadím se mezi pesimistické osoby, ale musím říct, že číst o zkáze a antiutopii mě velice láká. Možná je to i pro mě možnost uniknout od reality a podívat se na svět jinýma očima – očima, že může být hůř. Když jsem knížku dočetla, tak už v tom okamžiku jsem litovala, že se jedná o první díl série. Kdy budou další? „Projela“ jsem všechny možné servery a s lítostí jsem musela konstatovat ZADLOUHO! Už teď vím, že až vyjde další díl série, s dychtivostí se opět vrátím k prvnímu dílu a nechám se vtáhnout do světa zmaru a naděje.


I v knize se vloudí chybka


V knize jsem našla malé chyby i překlepy, špatně upravený slovosled. To může být opět důsledkem rychlého překladu, ale musím říct, že mě často takové chyby odradí od četby. Když jsem takovou chybu našla hned v první kapitole, ošklivě jsem se zaškaredila a odložila knihu stranou. Ale možná pocit a nutkání dovědět se o tomto tajemné světě víc mě přitáhl zpátky k četbě. Rozhodně lituji, po čase jsem si na chyby zvykla a brala je jako nucené zlo. Musím tedy konstatovat, že překlad a editorská práce není úplně 100% ale i tak mě poutavý příběh opět přitáhl k četbě.

Dále by se čtenáři mohlo zdát, že hned na přebalu knihy je reklama na Hunger Games. Vyvstává otázka, přišla autorka Univerzity s novým extra nápadem, který tu ještě nebyl? Ne. Ale to je asi společný problém všech dystopií. Pokud by vám tento malý detail vadil, rozhodně vás kniha neosloví. V knize není nic nového ani novátorského. Opět se vše točí okolo výjimečné hrdinky v zcela rozbořené a zhýralé společnosti, kterou musí samozřejmě zachránit a je otázkou zda uspěje.


Plynulost, jasnost sdělení a líbivý styl psaní


Pokud jste fanoušci dystopií tak vás ale určitě osloví ladnost a svižnost autorčina pera. Román se rozhodně nezabývá takovými věcmi, jako je škola, kamarádi, nákupy, kluci z pohledu náctileté dívky. Příběh je plný akce, napětí a zvratů. Místy se mi zdálo, že se ze mě stala Sibyla a dokázala jsem předpokládat, co se v příběhu bude odehrávat dál. Ale opět zde musím navázat na předchozí očekávání a určitou intertextualitu dystopických příběhů. Události v příběhu mají vždy důvod a skrytý význam s očekávaným výsledkem. V životě to můžeme aplikovat na větu, to jak jednáme, jak se chováme k druhým a sami k sobě se odráží v našem životě a životě našich blízkých.

Kniha mi přišla trošku „krvelačná“. Odehrává se zde velké množství násilí, zabíjení a smrti. Objevuje se hodně narážek na utrpení a krev. Můžu říct, že ač nerada čtu o smrti, tato kniha smrt podala povznášejícím způsobem, chyby lidí, jejich problémy a trápení spojené s nočními můrami pro mě nebyly tak děsivé. Z toho důvodu jsem z knihy necítila potřebu podívat se na něco milého. Myslím si, že autorka udělala jedině dobře, že se zaměřila na líčení těchto věcí z pohledu normálního člověka. 

zdroj:www.google.com/obrazky

Zaslouží si kniha pozornost? Ano!


Závěrem bych chtěla dodat, že tato knížka si určitě zaslouží pozornost. Je v ní mnoho poslání a mouder, nad kterými je dobré se zamyslet i v současném a reálném životě. Protože i z naší společnosti a planety se někdy může stát dystopie a my se musíme snažit této skutečnosti zabránit. Nejvíce se mi na knížce líbilo, že jsem mohla sledovat, jak se Cia stává dospělou. Své naivní názory nechala hluboko v rodné krajině a postupně se v příběhu stala moudřejší a zkušenější entitou. Z mého osobního pohledu má první díl série našlápnuto ke slibné sérii. Snad se jí tedy dočkáme.

čtvrtek 10. listopadu 2016

Rozečteno! Nedočteno!

Čtecí krize, každý knihomol ji alespoň jednou zažije.

Řekla bych, že otrava knihami může vzniknout v závislosti na mnoha faktorech. Ta má krize zřejmě vznikla z přesycení. Prakticky od dubna, kdy jsem dala sbohem škole, jsem neustále četla. Mít najednou možnost číst to, co chci a navíc moci a mít na to čas? Způsobilo to tak trochu zkrat. Tehdy jsem se uzavřela do sebe a nedělala nic jiného, než četla. 

Narazila jsem v té době na sérii Mercedes Thompson od autorky Patricia Briggs, kdy mě příběh tak vtáhl do děje, že jsem byla schopná jednu knihu přečíst za den a půl. Série měla osm knih, teď už jich je devět, a k tomu dalších pět vedlejších knih. Takže jsem neustále četla. 

A jaké má přesycení příznaky? 
Především nedostatek času na cokoli jiného, než na čtení. Také se u mě projev syndrom bolavých a unavených očí projevující se rozmazáváním písmenek a později také bolestmi hlavy. 
Zdroj: google.com

Navíc jsem byla tak zabraná do příběhu, že jsem na jeho vývoj myslela snad i ve spánku. Jde ale o to, říct si, kdy už máte dost a uvědomit si tu chvíli, kdy už přes to nejede vlak. 

Zdroj: google.com
Stalo se mi, že jsem třeba byla tak nedočkavá, že jsem přeskakovala stránky příběhu. Nebo jsem si řekla, že jen nakouknu na konec knihy. Máte tendence některé dlouhé popisy přeskakovat. Řekla bych, že to vše je náznak buď přesycení kvantitou knih a nebo ignorace píle a času, který nad tím dílem autor strávil. Což se rovná nerespektování jeho osoby. 

Sama jsem začala mít hodně přepracovanou mysl z toho náhlého náporu různých příběhů a chtěla jsem jich číst tolik, že jsem se nakonec nemohla rozhodnout, který příběh mám číst a tak jsem nečetla pro jistotu nic. I to se může stát. 

Od té doby jsem sice o něco zpomalila, ale stále mám, co číst. Stále jsou nové knihy a jako správný knihomol a mamonář knih, je prostě chci mít všechny ve své moci. Zároveň k nim ale nechci být neuctivá. Proto jsem tedy vyzkoušela pár variant. 

Jak tedy najet na tu správnou čtecí vlnu?

Jak se znovu stát "normálním" člověkem-knihomolem, co nepřeskakuje z knihy na knihu, aniž by ji předtím nedočetl? Co dokáže žít v přítomnosti a kdo vnímá znovu tu kvalitu dobře napsaného příběhu a dává jí přednost před kvantitou?

Ta správná otázka je, zda jste schopni trochu zvolnit. Dát si knižní dietu či detox. Vynechejte třeba na týden čtení knih. Zamyslete se nad tím, co máte rozečtené, porovnejte knihovnu, obdivujte obaly, ale nečtěte. Dělejte místo toho jiné věci, které jste zanedbávali, především spánek. Zkuste si i ty knihy, které máte rozečtené, znovu zařadit do knihovny, aby na vás stále nemrkaly z nočního stolku a nevábily vás.

Pokud ani po týdnu nepůjde snadno se vrátit ke čtení, prodlužte svoji dietu. Zkuste si udělat seznam. Právě teď se nabízí, abychom si společně vytvořili Sváteční výzvu! Stanovte si knihy, které chcete přečíst do konce roku. A zvolte si optimální počet a různé žánry, nebo si je rozdělte podle jiného kritéria. Jako příklad uvádím svůj seznam. Hlavní je nečíst jeden a ten samý žánr.

Pamatujete si výrok z Harryho Pottera a Ohnivého poháru? "Kosti z otcova těla, darované nevědomky. Maso služebníka, darované dobrovolně. A krev nepřítele, uzmutá násilím. Pán zla znovu povstane." Trochu jsem se tím nechala inspirovat při své výzvě. :) 


Slova z cizojazyčné knihy, dávající význam jen málokdy

Na výběr mám ze tří knih v angličtině. A jelikož si zase tolik při překladech nefandím, zvolila jsem pro začátek tu nejtenčí. 

Nedávno jsem viděla novou adaptaci na knihu od Jeanne Ryan - Nerve. Film mě tak zaujal, že jsem si musela pořídit i knihu, i když jen jako e-book. 

Po prvních stranách, musím říct, že je to jeden z těch případů, kdy si film vypůjčil pouze námět. Už ze začátku poznávám různé odchylky a líbí se mi to proto ještě víc. Takže, kdo jste viděli film, nebojte se sáhnout i po knižní předloze. 

A o čem že to je?

O online hře zvané Nerve, kde se nový uživatel může přihlásit buď jako Watcher (pouze sleduje) nebo Player (hráč). Pokud jste hráč, ocitáte se sami v ulicích, kde se odehrávají reálné sázky na to, co vydržíte. Vee se stane právě takovou hráčkou, zpočátku plnění úkolů není tak těžké, ale postupně začínají situace eskalovat a Vee nakonec zjistí, že hraje o vlastní život. Do jaké míry by jste byli schopni zajít, kdyby někdo jiný řídil celý váš svět?

U cizojazyčných knížek mám problém udržet pozornost. Jakmile například začnu usínat, tak si nic z textu nepamatuji. A musím pak začít i několik stránek nazpět, než se mi znovu vybaví děj. Rozhodně nečtu se slovníkem v ruce. Neznám každé slovo, ale většinou se dá smysl věty odhadnout. 

Série nedočtená nevědomky

Jako druhé si dávám v sázku dočíst sérii Skleněný trůn. Čtvrtý díl vychází už tento měsíc, takže jakmile si pro něj poběžím do knihkupectví, otevírám znovu první díl a čtu v kuse až do posledního. Nu co, fandím si, že to vše stihnu do konce tohoto roku.





Fantasy příběh adaptovaný na hru

Assassin´s Creed je série psaná podle herní předlohy. Zvolila jsem si ji, protože takovéto série se vymykají mému obvyklému výběru četby. Bude to doufám změna. Jako další takovou mám ještě Zaklínače. Ale jelikož má mít v prosinci premiéru film Assassin´s Creed, zvolila jsem právě tyto knihy. Knihy a film spolu vůbec nesouvisí, stejně tak knihy a hra na sebe nenavazují. Ale zaujalo mě prostředí renesanční Itálie. A po té, co jsem nakoukla na první strany, zaujal mě i způsob psaní. Takže tomu dávám šanci!


Dílo, na které lehá prach už delší čas


Jsou to už dva roky, co se dívám na knihu Fantom Opery od Gastona Lerouxe. Tajemná obálka na mě vždy z police knihovny mrká a láká. Navíc miluju film s Gerardem Butlerem a celkový romantický příběh s příměsí tajemna a posedlosti je velmi přitažlivým námětem.  

Rozhodně ke čtení tohoto příběhu bude zapotřebí navození té správné atmosféry. Myslím si, že čtenář prostě potřebuje mít náladu na trochu toho mystéria. 


Kniha naposledy koupená

Mrazivý oheň od Amandy Hockingové jsem koupila jako poslední. Je to nejčerstvější přírůstek do mé knihovny. Hodí se tedy, aby byla součástí výzvy. 

Čtenářovi se tímto příběhem otevírá znovu svět Trollů, kteří vypadají podobně jako lidé, akorát jim kůže mění příležitostně barvu, mají všichni tmavé oči a vlasy a jsou přirozeně krásní. Ano, to je opravdu jeden z faktorů jejich charakteristiky. Bryn je však jiná. Je z nečisté krve a vyjímá se nejen svým vzhledem. Osud ji uvrhl mezi dva muže. Jeden ji mate a usiluje o její život, ona jej z celého srdce nenávidí a druhý je její velitel a musí s ním jednat s respektem...Oba ale významně zasahují jak do jejího profesního tak také osobního života a její loajalita království bude testována.


V neposlední řadě jsem vybrala knihu, kterou jsem vyhrála. Je jí Divoká Labuť a jiné příběhy od Michaela Cunninghama. Soutěž vytvořil blog nasknizni-svet.blogspot.cz a tímto blogerům děkuji. Tuto položku jsem také díky tomu nazvala:

Strany v knižní vazbě darované dobrovolně




A knihomol znovu povstane!

čtvrtek 3. listopadu 2016

Když magie pohltí svět a monstra vylézají na povrch

",,Máš ráda krev?" zavrčela jsem. ,,Ukážu ti krev." Řízla jsem se Zabiječem do paže a na jediný úder srdce se krvesajové v celém sále zastavili. Znali tu krev, věděli, čí síla mi koluje žilami. Omámeně strnuli, jako by skládali úctu její magii, a pak pokračovali v útoku na své oběti..."

(ANDREWS, Ilona. Magie mrtvých, s. 166)



Originální název: Magic Bites
Autor: Ilona a Andrew Gordon
píšící pod pseudonymem Ilona Andrews
Překlad: Hana Šimečková
Nakladatelství: Fantom Print
Rok vydání: 2011

Anotace:

Atlanta by byla příjemným místem k životu, jen kdyby nebylo magie...

Když magie pohltí svět, objevují se monstra a odpadlí mágové spřádají svá kouzla, zatímco se pistole zasekávají a auta odmítají startovat. Ale pak se technologie znovu přihlásí o slovo a magie ustoupí stejně nevypočitatelně, jako se předtím objevila. Jen po ní zbudou nejrůznější druhy paranormálních problémů.

Kate Daniels, žoldačka, které se smůla lepí na paty a do kapsy má hluboko, se živí odstraňováním právě takovýchto magických potíží. Ale když je zavražděn její opatrovník, honba za spravedlností ji vtáhne do mocenských bojů mezi dvěma nejsilnějšími frakcemi magických bytostí v Atlantě. Mezi Pány mrtvých, nekromanty ovládajícími upíry, a Smečku, polovojenský klan kožoměnců. Tyto dvě strany se vzájemně obviňují ze série nezvyklých vražd – a smrt Kateina opatrovníka by s tou záhadou mohla být spojená. Obě organizace na Kate vytrvale tlačí, aby případ vyřešila a ona si začíná uvědomovat, že si ukousla větší sousto, než dokáže zvládnout...

Ze tmy na světlo

Čtenář je hned ze začátku hozen do tajuplného světa Kate Danielsové, bojovnice a soukromé vyšetřovatelky (její strategií je otravovat někoho tak dlouho, dokud se jí nepokusí zabít) pracující pro Cech žoldáků. Další případ, ke kterému se dostane, je pro ni však osobní. A tak se čtenář spolu s ní snaží rozluštit tajemství záhadných úmrtí, do kterých se počítá i vražda jejího opatrovníka. Při vyšetřování je Kate nucena hledat pomoc u Řádu rytířů milosrdcné pomoci, kteří jí opvorhují a Pána šelem, pro kterého je podřadná. Zároveň jsou na její kroky zvědaví i nekromanti, ti mají pod kontrolou upíry (krvesaje). Během chvíle se tak smrtelnice Kate Danielsová ocitá uprostřed bitevního pole několika nadpřirozených stran a snaží se, tak jako ryba na území plném žraloků, vycházet se všemi.

Svět, ve kterém žije, je kombinací technologie a magie. Střídají se v něm ve vlnách stejně jako lidské nálady. Kate je naštěstí naladěná na oboje. V době technologie se narodila, ale s krví mocnější, než si dokáží její spojenci představit, ovládá i magii. Střeží toto tajemství v sobě a magii používá jen v nejkrajnějších případech. Ale i mistr tesař se někdy utne a Kate začíná být více nepozorná. Připouští si k tělu nové bytosti, než byla zvyklá a dopouští, aby do jejích činů zasahovaly i emoce.

Kate je velice přímá, nebojácná a cvičená v boji. Svoji první oběť zabila už v deseti letech. Nepoznala svoji matku ani otce, ale muž, který ji vychovával, byl generál vojsk. Jeho jediným cílem bylo, naučit ji dokonale techniku boje, aby, až ji jednou minulost dožene, se jí dokázala postavit.

Od začátku je jasné, že hlavní hrdinka něco skrývá a bystrému čtenáři nebude trvat dlouho přijít na to, co to je. Jaké záhady obnáší její minulost, to čtenář poodhaluje postupně. Upřímně, má na to devět knih ze série, tak je nad slunce jasné, že autoři vše neodhalí hned v té první. Tady platí pravidlo "kdo si počká...".

I když už od začátku si čtenář může ledacos domýšlet. Stejně tak se čtenáři pomalu odkrývá nestabilní svět magie a jako puzzle si musí skládat jednotlivé dílky k sobě. Ze začátku je tento svět možná trochu nepřehledný a brutální. Bude chvíli trvat, než se čtenář zorientuje. Zvlášť, pokud si předem alespoň nepřečetl anotaci, tak jako já. Hned na prvních stranách se totiž střídá vlna magie a technologie a upřímně, já jsem vůbec neměla potuchy, co to znamená. Pak jsem si teprve přečetla anotaci a už jsem byla doma. U takovýchto dlouhých sérií, jako je například také Mercedes Thompson (Patricia Briggs), se svět příběhu poodhaluje pomalu a někdy i zpětně. Čtenáři urban fantasy tak s tímto faktem musejí dopředu počítat. Nicméně názvosloví si rychle osvojí a v polovině knihy už budou částečně v obraze.

Jeho chlupaté Veličenstvo

Série Kate Daniels má devět knih a píší ji manželé Ilona a Andrew. Proto nechybí v knize ani silný mužský protějšek, který je pro hlavní hrdinku pokušením. Jejich přitažlivost je hlavní nití celé série. Kate byla odjakživa učena tomu, jak být co nejvíce nenápadná a samostatná. Nezatahovat jiné lidi do svého soukromí. Curran se jí však dostane pod kůži. Je to Pán šelem a má na starost stovky kožoměnců v Atlantě. Není "králem" jen tak pro nic za nic. Je jím proto, že je z nich nejmocnější a nejnebezpečnější. Je zvyklý dostat to, co chce a je to kontrolou posedlý maniak. Tedy ten nejhorší typ muže s jakým by se mohla zaplést smrtelnice chránící si své soukromí. Jsou jako dvě běsnící tornáda, která pustoší město svými rozepřemi a osobními válkami na poli emocí. Jejich slovní přestřelky a oslovení mě nepřestávají bavit, příkladem je Kateino vyjádření o Curranovi jako o Jeho chlupatém Veličenstvu.

A jak se Kate poprvé představila Curranovi - alias Pánovi šelem - alias kožoměnci, který dokáže vzít podobu lva? Ne zrovna diplomaticky.

"Diplomacie nikdy nebyla mou silnou stránkou. Došla mi trpělivost... ,,Načičiči..."

Kate je obyčejný člověk, nepatří mezi kožoměnce. Přesto si právě ji Curran vybere za svoji novou kořist. Ne nadarmo se říká "Co se škádlívá..." Ze hry se ale nakonec stává posedlost a z posedlosti láska. 

"U protější zdi zaplály dvě zlatavé oči...Dobrý bože, tohle nebyl jen lev. Tahle obluda musela měřit v kohoutku minimálně metr padesát."
Je zábavné číst o jejich společných chvílích, kdy se neustále popichují, jeden druhého navzájem štvou a dokonale to mezi nimi jiskří potlačovanými emocemi. 

 ",,Jaký druh ženy vítá Pána šelem slovy ,načičiči...?" ,,Výjimečný," zamumlala jsem odpověď, která se přímo nabízela."

Přesto si na to, až se jejich životy definitivně propletou, budeme muset počkat do nějaké čtvrté knihy. Ale nebojte, do té doby se jistě nudit nebudete.

Doporučuji při čtení nahlédnout na web autorů, kde zdarma publikovali kratší knihu povídek právě z pohledu Currana. Povídky přímo navazují na konkrétní kapitoly v knize. Bohužel zatím nebyli oficiálně přeloženy do češtiny a tak jsou dostupné pouze v angličtině, či některé z nich přeložené na webu překladatelky Hany Šimečkové (web: Očima Pána šelem).

Knihu samotnou hodnotím velice kladně, nepředčí sice na mém žebříčku hodnocení sérii Mercedes Thompson, ze žánru urban fantasy ale patří k těm lepším. A rozhodně budu číst i další pokračování této série. Minulý měsíc vyšel v originále devátý díl Magic Bindes, tak doufejme, že se brzy dočkáme i české verze. Hodně velký plus u mě tvoří věková kategorie postav. Nejsou to žádní young adult ani teenageři ale už životem zkoušené bytosti, které za sebou vláčí docela brutální minulost. Líbí se mi, že hlavní postavy vědí, co chtějí a jdou si za tím. Kate je velká sympaťačka a tak se dobře čte příběh právě z jejího pohledu.

Ohodnotit knihu můžete například na:

Československá bibliografická databáze

Databáze knih