Pokoušela jsem se již předtím psát recenze na pár předchozích dílů (Dědička ohně zde), ale čím víc těch knih je, tím je těžší nevyzradit nic ze zápletky. Do Věže úsvitu jsem se pouštěla nerada, protože nesleduje hlavní hrdiny série (vysvětlení na konci článku) a příběh je tak trochu mimo hlavní dění. Ale jsem ráda, že jsem tak udělala a dala jí šanci ještě před posledním dílem Kingdom of Ash (na který se chystám hned vzápětí).
Věž úsvitu sleduje příběh Chaola a Nesryn, králova pobočníka a kapitánku královské stráže Adarlanu. Aby zajistili svému králi a své zemi naději na přežití, vyplavili se za moře směrem na jih sehnat spojence pro válku, která zamořuje jejich zemi. Což se ukáže jako téměř nesplnitelný úkol.
Vůlí osudu se ocitají v Antice, slunné mocnosti, kde uctívají 36 bohů, pro které tamější lidé vystavili chrámy a věže čnící do nebe jako kopí. Kopí, která jezdci a válečníci této země pojmenovávají a vedou je za slávou do bitev. Této zemi vládne Khagan (můžeme přirovnat k Sultánu) pevnou rukou, ale jeho lid ho uctívá a miluje. Na ulicích nepanují nepokoje a lidé žijí v blahobytu. Zní to jako pohádka. Pro Chaola a Nesryn přímo něco exotického a nového. Jelikož každý den na ulicích svého města Zlomuval museli bojovat o přežití svoje i ostatních, jsou cizinci tímto místem unešeni.
To, co potkávají na Jihu, jim otevírá oči a dává naději na to, jaké by to mohlo vypadat i v jejich zemi. Po příjezdu však zjistí, že něco temného protnulo tu zdánlivou idylku. Smrt obchází i zde a vloudila se do exotických zahrad, písečných dun a chrámů božstev. Khagan a jeho děti jsou ke spojenectví s cizí zemí kritičtí a Chaol bude muset vynaložit všechny síly, aby je přesvědčil a vyléčil je z jejich nevědomosti. Pro Chaola totiž smrt není nic cizího, ale jeho cesta na jih měla ještě druhý podtext. Z poslední bitvy zůstal ochrnutý a musí vyléčit i sebe. A ještě štěstí, že Antica disponuje nejlepšími léčiteli, které uctívá na vršku věže Torre Cesme. Právě z ní mu seslali mladou léčitelku Yerne Vížku...
Nesryn Faliq je půvobdem právě z Anticy a její duše byla vždy rozpolcená. Vyrůstala ve Zlomuvalu, ale když spatřila své rodné místo, zamilovala se do něj na první pohled. Zatímco Chaol bude léčit svoji duši a tělo, ona má jiný úkol. Musí zjistit, co toto krásné město a její zemi postihlo a najít spojence ve válce, která se za mořem chystá. Druhý nejstarší syn Khagana - Sartaq, jí je v patách a stejně tak jeho zvědové. Ona se však nenechá zahanbit a rozhodně se jen tak nevyděsí. Sartaq ji uvede do své pouštní rodiny rukhinů - okřídlených válečníků, kteří létají na svých rucích. A Nesryn zjistí, že už je vlastně doma.
Autorka píše ve třetí osobě, ale vždy sleduje určitou postavu. Tady, v této knize se kapitoly dělí na Chaola s Yerne a Nesryn se Sartaqem. Přeskakujeme tedy z města do písečných dun a hor a skalisek a zase zpátky. Líbí se mi, že sleduje podstatně méně postav, než je tomu v jiných knihách série. Čtenář tak neztrácí přehled. A je to značně osvěžující.
V dějové lince nechybí záhada, zvrat a rozuzlení. A navíc se odhalí tajemství, které je dost podstatné pro poslední díl. Takže doporučuji Věž úsvitu rozhodně nepřeskakovat. Kromě napětí je zde také romantická linka, která je velice hořkosladká. Jako milovnice "slaďáren" jsem si rozhodně nestěžovala.
,,Nic necítím a nemohu se hýbat od boku dolů."
Yrene na něj vmžiku upřela oči a těkala jimi po jeho těle. ,,Své mužství stále ovládáš?" Snažil se nedat najevo rozpaky. Dokonce i Nesryn při jejím přímém dotazu zamrkala.
,,Ano," odpověděl strnule a jen si přál, ať nezrudne jako rak.
Yrene přelétla pohledem mezi nimi. ,,Dosáhl jsi vyvrcholení?"
Zatnul zuby. ,,Je to důležité?" Jak vůbec uhodla, co mezi nimi je?
Yrene si něco zapsala.
,,Co sis to poznamenala?" zeptal se rázně a proklínal to zatracené křeslo za to,
že se k ní nemůže přihnat a vyrvat jí papír z rukou.
,,Poznamenala jsem si velké ne."
A podtrhla ho.
(s. 78)
Prostředí inspirované orientem je také velice přitažlivé a stejně tak vyznání tamnějších lidí a zlváštní zvyky. Autorka se vyžívá v popisech prostor a emocí. Často zmiňuje stejná slova - její nejoblíbenější je přídavné jméno "přízračný" a zvolání "bohové". Nebylo toho tolik, aby mě to štvalo, ale je poznat, že je zmiňuje často.
Kniha a stejně jako celá série je v paperback obalu a dost se ohýbá, takže na ni musíte být šetrní, pokud chcete, aby vám vydržela déle. Titulní strana je symbolická. Je na ní vyobrazená sova v letu, která představuje jednu z božstev. V Antice ji uctívají a je dost podstatným jevem v celé knize. Písmo na obalu knihy vystupuje do popředí, ale mě už se trochu začalo loupat. Na prvních stranách najdeme mapu světadílu a na konci knihy upoutávku na poslední díl.
Nevím, jestli by kniha někomu něco řekla, aniž by nečetl předchozí díly. Pravděpodobně by mu dost pojítek unikalo. Asi jako když jsem naivně začala číst sérii Měsíční kroniky až od druhého dílu a zjistila jsem, že to tak nejde. Některé věci prostě nelze přeskočit.
Zde musím ještě vysvětlit, proč jsem z Chaola udělala tak ochotně vedlejší postavu. Někdo by mohl namítat, že Chaol je přítomen hned od prvního dílu série Skleněný trůn a figuruje ve všech jeho knihách. Což je nepochybně pravda, ale jeho postavu jsem vždy vnímala jako jakýsi doplněk.
Doplněk Caeleny, aby si získala spojence a vylepšila si už tak nadité sebevědomí. Doplněk prince Doriana, protože potřeboval skvělého a oddaného přítele, kterým se pro něj Chaol stal. Doplněk rebelů, kteří z ničeho nic potřebovali vedení a Chaol byl nejlepší možnou volbou...
Chaolem vždy bylo na určité úrovni manipulováno, jakoby ho autorka mermomocí přizpůsobovala každé situaci. Zkrátka a dobře neměl páteř. Stal se z mého pohledu autorčinou loutkovou postavou a nakonec skončil jako ten zlomený. A tady přichází Věž úsvitu. Kniha, kde získává svůj vlastní hlas a kde se tak říkajíc "pochlapil". Dostal vlastní cestu, která byla skvěle rozvinuta. To je jeden z důvodů, proč se mi kniha zamlouvala. Konečně jsem přišla na chuť i poslední postavě, která si mě v sérii do této doby nezískala. Věž úsvitu navíc krásně ukazuje, že pravá síla nemusí být fyzického rázu. Pravá síla může být i dobrá a čistá a může se skrývat uvnitř člověka. Takovou emoční nálož pro mě znamenala především poslední část knihy. Proto vřele doporučuji nepřeskakovat a číst pozorně. Mnoho vodítek k poslednímu dílu je zde ukryto.
Btw: poslední věta mi zní jako ze Star Wars :D
Žádné komentáře:
Okomentovat