pátek 30. listopadu 2018

Není jednoduché býti knihomolem. V hlavní roli nesnadný a strastiplný život knihomola 2. díl


Přinášíme vám pokračování seriálu "Není jednoduché býti knihomolem". V minulém dílu jsme se bavili o strastech a nepřekonatelných potížích nás čtenářů. Nyní budeme pokračovat výčtem dalších šesti klíčových problémů založených za osobních zkušenostech. 

Kam byste se zařadili? Máte rádi filmová zpracování knih nebo jste naopak jejich striktní odpůrci. Samozřejmě záleží na knižní předloze, zručných rukách a vnímavému oku režiséra. Ale řekněme si to upřímně. Jsou skvělá a prachbídná filmová zpracování. "Nedostatečně" věrohodné filmové zpracování není vždy vinou filmařů, protože ti mají jasně stanovené stopáže a zkratka a jednoduše se do dvouhodinového filmu nedokáže vměstnat přes 350 stran (nebo i více) knihy. 
Často za tímto nedorozuměním je naše bujná fantazie. Protože my jako čtenáři jsme "zvířata" aktivní a často si na základě své čtenářské historie dotváříme příběhy v hlavě. A potom se může stát, že filmové zpracování není podle našich představ. Říkáme si, jak je to jen možné, vždyť takhle ta hlavní postava vůbec nevypadá. 

Kde je tedy chyba? Ač to nerada přiznávám, tak si myslím, že v nás samých. Do knížek si často promítáme naše vize, vykreslujeme si postavy, místa a naše mysl určuje, jak má daný hrdina vypadat, jaký má hlas nebo oblečení. Naše představy se z 90 % nebudou shodovat s filmovým zpracováním. Protože, co člověk, to jiná vize. My se potom cítíme frustrovaní, zklamaní a říkáme si, jak to filmaři mohli takhle "zpackat" a obsadit takového "šmoulu" do role hlavní postavy. Ale i tento názor je irelevantní, protože jak jsem říkala, co člověk to názor.

V dnešní světě na nás všude koukají emoce, doslova křičí. Knihy jsou prošpikované nenadálými úmrtími, nenaplněnou lásku, neutuchající bolestí, dlouhými souvětími, vtipem nebo slzami dojetí. Emoce se neptají, zda je autor zvolil ve vhodné chvíli, prostě jsou. 
Ruku na srdce, když čtete vtipnou pasáž smějete se, když umírá váš oblíbenec, chce se vám brečet. A pokud ne, tak jsem takový cíťa jen já. Osobně si myslím, že by emotivní pasáže měly být nějak označeny od zbytku textu, a to hlavně z toho důvodu, že autor nemůže vědět, kdy a kde budete danou část číst. 

Například mě se nedávno stalo, že jsem si hezky četla v MHD a co čert nechtěl, začala jsem se nepokrytě nad jedním odstavcem smát. No a pak mi došlo, že jsem v MHD a celé osazenstvo na mě kouká. Nebylo to úplně příjemné, ale myslím si, že jsem pár lidem zpříjemnila den a co, jsme jen lidi. 

Taky máte neskutečně dlouhý seznam knih, které si chcete přečíst? Kolik čítá titulů? Dvacet, padesát, sto? Nekonečně se rozšiřující seznam. Každý den připisuji další položky. Ale víte, co je na tom nejhorší? Jsem strašně systematický člověk, takže můj seznam je prostě seznam pořadí. Nedokážu v něm přeskakovat. To znamená, že pokud je například Dvůr mrazu a hvězd na desáté pozici a před tím je dalších devět knih mají bohužel přednost. To je ještě v pohodě, ale ten pocit, když se na něco těšíte a někde se o té knize baví a vy si v duchu musíte zpívat a neslyšet to? Bože lidi nespoilerujte!
Ač je těžké se vyhnout všem spoilerům - od dalších knihomolů, na internetu nebo u kávy s přáteli - jde to. Jen to chce pevnou vůli. Ne kecám nejde to :D.

Typická otázka - půjčíš mi tuhle knížku? Bože! Hrůza. Co budu dělat? Padají mi z toho vlasy! Ne to nemůžu. Jak bych mohla někomu půjčit svoje poklady. Ale, co mám dělat? Jak to odmítnout? Můžu tomu člověku věřit, že mi nad stránkami přísně střežené knihy nebude jíst sušenky? No nemůžu. Po určitém čase si vypěstujete, xtý smysl a začnete někomu věřit. Jen do té doby než vás taky zklame. 
Myslím, že zde platí pravidlo - nepůjčují se auta, ženy a KNIHY! Ať si ostatní myslí, co chtějí, v půjčování - nepůjčování knih neznám přítele a city jdou stranou. 


Myslíte si, že všichni knihomolové čtou rádi série? Omyl. Ani já neholduji četbě dlouhých, předlouhých a táhlých sérií. Ale co naplat, když musíš, tak musíš :D. Vybrat si sérii a dočíst ji je strašně zavazující. Nemůžete skončit u prvního dílu, protože během první knihy se odhalí spousta otázek a ty zůstanou, jak jinak nezodpovězeny. Rozuzlení přichází v dalších dílech (upřímně až v posledním, a to si čtěte třeba 8 knih jedné série, nedejbože když máte takhle rozečtené 4 série). 

Když už přelouskáte pokračování, dočkáte se všech překladů a překonáte další nástrahy, nechcete přece zůstat u toho, že jste přečetli jen půlku série. Ťukáte si na čelo? Nemusíte myslím, že takhle to má drtivá většina knihmilovníků. Neustále se ženeme za novými poznatky, tituly, díly i když nás to kolikrát už nebaví. Ale musíme to dočíst. 

Taky čekáš? Hm, taky čekám. A na co? No přece na další pokračování knižní série. Pokud jste knihomol a čekáte, máte pocit, že to vše trvá dvakrát tolik času než je realita? A co teprve ten pocit, když jste v očekávání (tom knižním) a letíte si knihu koupit a po jejím přečtení jste zklamaní? Nemyslím teď překladem, ale celkově vývoje událostí, nedokresleným dějem, špatnou psychologií postav, nebo si zkrátka a dobře nerozumíte s posláním autorky. 
Možná ještě větší noční můrou je, když se dozvíte, že se další díl už vydávat nebude! Teď si nechci hrát na proroka, ale nejhorší ze všeho je, když si nakladatelství usmyslí, že další vydání už nebude. A co mi knihomolové. Klademe si otázky, co bude s našimi oblíbenými postavami. Na vině je malá rentabilita, ale naše knihomolské srdce krvácí. 

Žádné komentáře: