Nejobávanější zabiják? Ale kdeže...

Sarah J. Maas knihou Skleněný trůn, která je úvodní a úplný počátek plánované šestidílné série, stvořila fantastický svět naplněný magií. Svět Eriley, říše Terrasenu, Adarlanu a jiné světadíly, které se nám také odhalují v druhé sérii Dvůr trnů a růží (tuto knihu jsem četla dříve než autorčinu prvotinu Skleněný trůn a možná i to zapůsobilo na můj dojem) je přesto vytvořen s dokonalou precizností a detailností.

Magie v zemi zakořeněná

Ještě před Vánocemi jsem se dostala k re-readingu knihy Skleněný trůn. Pamatuji si, že jsem ji poprvé začala číst hned po té, co jsem si ji pořídila, neboť mě velmi zaujala právě anotace. Ženská hrdinka není nic neobvyklého, ale ženská hrdinka nájemná vražedkyně, to už mě velmi upoutalo. Navíc jsem jako první od autorky Sarah J. Maas četla Dvůr trnů a růží a věděla jsem tedy, že se v jejích knihách vyskytuje magie a víly. Autorka se vyznačuje stylem psaní jí vlastní a je to vidět v obou sériích.

Chodila jsem tedy v knihovně okolo regálu s touto Young Adult sérií dost dlouho, až jsem podlehla a koupila ji. Kniha Skleněný trůn mě natolik zaujala, že jsem se nechala inspirovat hlavní postavou v mé tvorbě a vlastní malby proto přikládám do tohoto článku. Budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu.

Když jsem se znovu začetla, už si popravdě nepamatuji, proč jsem ji nedočetla, ale tentokrát jsem si zkoušela všímat i jiných detailů. Vím, jak je série Skleněný trůn oblíbená a hodně se o ní mluví. Téměř jsem na ni nenašla jedinou byť jen trochu negativní recenzi, všechny pěly chválu a tak si připadám trochu jako černá ovce. Do prvních dvou knih jsem se začítala velmi těžce. Pořád mě něco od nich odtahovalo a dohromady jsem je četla asi tři měsíce. Ne a ne se chtít vrhnout znovu do čtení a raději jsem dělala jiné věci, ale nestahujme kalhoty, dokud je brod ještě daleko. Série bude mít celkem šest knih a já doufám, že se autorka vylepší, neboť tato vílí země má velký potenciál a konec druhého dílu mě v tom utvrdil.

Skleněný trůn, o čem že je? 

Na prvních několika stranách se ocitáme v kůži Celaeny Sardothien, otrokyně, která i po roce dřiny a hnití v temných dolech Endovieru, neztrácí svůj sarkasmus a sebevědomí. Přesto, stane se něco nečekaného. Byla vybrána kvůli svému dřívějšímu věhlasu nejobávanějšího zabijáka země, aby bojovala v královském turnaji. Když vyhraje, bude zbavena okovů a dostane práci pro krále, po uplynutí několika let jí bude dána svoboda. Když prohraje…nu tak zemře, vrátí se zpátky do dolů, což znamená jistou smrt. 

Nevím, nad čím se hrdinka rozmýšlela, v této fázi neměla moc na vybranou. Možná byla skeptická k tomu, že ji tuto pozici nabídl Dorian - korunní princ a syn krále, který zavraždil její rodinu a uvrhl ji do tohoto postavení plného ponížení.

Celaena zpečetí svůj osud a ujme se jí Chaol – tajemný kapitán stráží, který ji připravuje na nelítostný souboj. Předchází mu spoustu klání, jako je například lukostřelba, běh apod. Což představuje trochu výsměch jejímu umění. Ve skleněném hradě ve městě Zlomuval však musí skrývat svůj pravý potenciál. To se zkomplikuje ve chvíli, kdy dochází k náhlým úmrtím soupeřů. Hlavní hrdinka je navíc zavlečena do tajů pradávných králů a královen. Nachází na hradě tajnou chodbu, do které náhodou vedou skryté dveře v jejích soukromých komnatách, a vydává se to prozkoumat a přijít celé věci na kloub.

Zpočátku pro mě byla hlavním lákadlem atraktivní postava nájemné vražedkyně. Ta se projevovala ze začátku krvavými myšlenkami plnými pomsty a touhy po svobodě. 

Ale postupem stránek se z tvrďačky stává přeci "jen" žena s touhou po hezkých šatech a pozornosti od mužů. Žena, která chce poutat pozornost a zajímá ji to, co si o ní myslí ostatní. To mě upřímně trochu zklamalo. Že se autorka u jejího charakteru nedržela role nájemné vražedkyně a navlékla jí do šatů, které snad obměkčily i její mozek. 

K tomu všemu zamíchala ještě milostný trojúhelník, i když ten je u žánru Young Adult typickým znakem. Ale i když jsem si při čtení čím dál více uvědomovala, jak je reálné to, že vězněná a utlačovaná podlehne hezkým věcem a pohodlí komfortu hradu, trochu mě to zamrzelo.

Slunce, které by zahnalo nekonečnou tmu dolů, pronikalo do komnaty skrz těžké závěsy a rozprostíralo se po pokoji v tlustých pásech. Celaena se k němu nesměle natáhla. Její ruka byla bledá, téměř kostnatá, ale něco na ní bylo - něco, co nedokázaly zastřít modřiny, rány ani jizvy a co se v ranním světle zdálo být krásné a nové.

Dorian měl za mě v první knize větší potenciál než Chaol. Už jen proto, že je to rozmazlené princátko, ale zároveň ho obestírá závoj tajemství a vzdoru ke svému otci. Mám z něho pocit, že se ještě projeví a něco nám předvede. K němu se zase hodí ta zženštilá část naší hrdinky.

Chaol je kapitánem stráží a svými zkušenostmi a předchozími zážitky má k postavě nájemné vražedkyně a zkušené bojovnice blíže. Jeho vztah k Celaene se rozvine především v druhé knize.

Co se týká milostného trojúhelníku, zjišťuji, že zejména tyto vlastnosti emoční nerozhodnosti mi čím dál tím více stěžují zážitek z nějaké knihy. Ale tady po přečtení mi to tolik iritující nepřipadalo, asi proto, že jsem si svým způsobem zamilovala oba dva idoly hlavní hrdinky. Což je zaručeně pozitivum vykreslení postav. Nebylo poznat ze stylu popisů, že by autorka nějakému muži nadržovala. Oba vykreslila jinak, ale oba jako sympaťáky. Tudíž mi nebude vadit, když skončí s tím nebo s oním nebo s ani jedním. To mě značně uklidnilo a více motivovalo do čtení.

Není zde přímočarost pocitů, tedy vlastně čtenář nechce raději jednomu nadržovat, protože je příběh nepředvídatelný a nikdy nevíte, jak to nakonec dopadne.

To je podle mě dané hlavně umem psaní. Erilea je rozmanitá země. V říši Terrasenu kdysi vládla magie a vílí rod, který tyranský král nechal vyhladit a magii zakázal. Pomalu se nám odkrývají malé náznaky těchto pozůstatků, které někdy nemají žádné vyústění a jindy jsou pojítkem, nitkou, kterou je celý příběh utkán.

Jediný okamžik vydá za tři sta stránek

Autorka uvádí v poděkování na konci Skleněného trůnu, že vydání prvního dílu trvalo celých deset let. Oproti tomu další díly už jdou jako po másle, co rok, to nové pokračování. První díl se dá tedy považovat za takový rozjezd. Jako když nasednete na horskou dráhu a nejdříve vás povozí pomalým vyhlídkovým tempem, aby vás uchlácholily. A jakmile najedete na kopec a stále stoupáte a stoupáte, říkáte si, že co nevidět se tempo zrychlí a vám nezbude nic jiného než se křečovitě držet a pokud možno nevřískat vzrušením. Tak takové jsou pocity z první a následující knihy. První kniha a relativně částečně i druhá kniha je ten výjezd na kopec. Jen doufám, že mě v následujících pokračování někdo z té horské dráhy neshodí. :)

,,Celaeno," oslovil ji Chaol něžně. A vtom zachytila škrábání, když se jí před očima objevila jeho ruka a přejela po dlaždicích. Jeho prsty se zastavily přímo na kraji bílé čáry.

Jak jsem již zmiňovala, autorka má docela jasný koncept a styl psaní, který jí je vlastní. Mohu porovnat s knihou Dvůr trnů a růží. Obě dvě mě ze začátku velmi navnadily. V prvních kapitolách se začítám do neuvěřitelného příběhu s velkým potenciálem. Pak je dlouhé nic, kdy se hrdinka motá na jednom místě, po malých krůčcích postupuje dopředu a je nám nastíněn skrytý význam. Pak je klid před bouří a poslední kapitola je jako blesk z čistého nebe. Všechny akce a to, co jsem od knihy celou dobu očekávala je shrnuto v poslední fázi knihy. Na konci Skleněného trůnu se dočkáme dlouho očekávaného souboje, který mě velmi mile překvapil, zároveň se nám dostává jedinečný moment, který předčí všechny předchozí pokusy navázat emocionální spojení mezi dvěma hrdiny.

Zvedla oči k jeho tváři a uviděla, že okraje jeho očí stříbrně září. ,,Vstaň." To bylo vše, co jí řekl.

Ve Skleněném trůnu to pro mě na konci knihy znamenal jediný okamžik, jenž mě uchvátil více, než předchozí vývoj. Ten okamžik, kdy Chaol klečel na okraji kruhu a Celaena k němu vztahovala ruku. To bylo prostě wow. Krásně a emotivně popsaný zážitek.

V Půlnoční koruně mě Celaena připadala, že udělala krok zpět, za to Chaol se hezky vybarvil. A bohužel opět se Půlnoční koruna točí stále v kruhu jednoho místa. Zvrat je přítomen až v druhé polovině knihy.

Co mě nejvíce zamrzelo a budu se zde opakovat, byl nerozvinutý námět nájemné vražedkyně. Celaena je podle všeho nejobávanějším zabijákem země a já celou dobu čekala, až se mi ten zabiják ukáže. A čtenář si musí počkat až do poloviny druhé knihy – Půlnoční koruna, kdy konečně pochopí. Nechci tu nic spoilerovat, ale tehdy mi právě došlo, proč jsme pravou podstatu Celaeny nemohli vidět už dříve. Její schopnosti jsou totiž úzce spojené s pocity. A když se dostane do bodu zlomu, sevře se v ní něco živočišného, co nelze ovládat. Jako v transu se žene za pomstou, je ovládána lovem. Když v sobě tuto sílu usměrní, je z ní prostě náctiletá dívka toužící po tom všem, co nikdy nepoznala.

V mém případě bohužel trvalo knihu a půl další, než jsem si tuto podstatu uvědomila. Proto jsem ze čtení měla tak rozporuplné pocity a podle toho i hodnotím.