pondělí 9. ledna 2017

Loď mezi hvězdami: Zažijte dobrodružství ve vesmíru, kde obyvatelé lodi žijí podle vlastních pravidel

"Nikdy už mi o ničem takovém neříkej. Vůbec o tom nemluv. Žádné nebe není. Jen kovová střecha." Cuknu sebou, jak mě překvapí krutost jejích slov, ale než se obrátí a rozběhne pryč, zahlédnu, jak se jí v očích lesknou slzy."


První dočtená kniha v roce 2017 patřila sci-fi romanci, která tvoří jednu třetinu trilogie. Knihu jsem dostala k Vánocům a po všech těch fantasy, které jsem v poslední době začala číst a nebyla schopná dočíst, byla Loď mezi hvězdami novou vzpruhou. Líbilo se mi být trochu nad zemí. Lépe řečeno, být několik stovek let vzdálená od Země. Čtenář se nesmí moc podivovat nad některými názvy a zvyklostmi, protože tady už nejste na Zemi. Tohle je nezmapovaná půda, kterou uzavírají kovové stěny. A svět v nich je sice pokřivený a jiný, ale takový prostě je.


Probudila jsem se jako Amy na lodi Universum plující nekonečným vesmírem vstříc novému domovu. A zjišťuji, že za ty stovky let, kdy jsem byla v kryogenním spánku, se toho hodně změnilo. Populace na lodi je monoetnická. Všichni mají podobné rysy. Rozmnožování je striktně hlídáno a dovoleno jen v Období. Historie lodi se dělí na čas před epidemií a po epidemii a co je nejhorší, všichni se chovají jak stádo ovcí. Lidé jsou zde prázdné skořápky bez vlastního myšlení. Až na vybrané jedince, kteří jsou označováni jako blázni. Ti my ale paradoxně připadají nejnormálnější. Co se to jen proboha s lidskou rasou stalo? A kdo a za jakým účelem mě rozmrazil?

Jako Syn jsem na řadě ve velení lodi, Otec si však myslí, že ještě nejsem připraven. Otec má na starosti celou loď. Ví vše, monitoruje vše a pomocí implantátů za uchem může dokonce všechny ovládat. Stejně jako to dělá už dlouhou dobu se mnou - Synem. Já se však odlišuji od ostatních a nechci jim vládnout pomocí strachu, zároveň si ale dostatečně neuvědomuji důležitost a zodpovědnost, jakou post velitele přináší. Vlastně si neuvědomuji vůbec to podstatné. Otec totiž střeží děsivá tajemství, která, kdyby vyplula na povrch, zapříčinila by převrat a přivodila smrt mnoha lidem. 

Schválně jsem sepsala krátce děj v první osobě, protože tak je stavěná i kniha. Kapitoly jsou rozděleny na dva úhly pohledu - Amy a Syna. Amy se na Zemi nechává spolu s rodiči zmrazit s tím, že se probudí až na nové planetě o 301 let později. Ale neděje se tak. Nejen, že Amy částečně vnímá i v kryospánku, ale probudí se do chladu, samoty a temnoty na lodi Universum, která je ještě daleko od vysněného domova. A její probuzení způsobí řetězec nových a pro ostatní děsivých věcí. Protože odlišnost je jednou ze tří věcí, která způsobují chaos a neposlušnost.

Stejně jako Amy, i čtenář si musí zvykat na nový život. Nejhorší je asi jazyk a používání cizích výrazů. Někoho může iritovat slovo xakru, chucpe nebo úža, ale také například floppyna - což je název pro tablet. Ale čtenář si dle mého docela rychle zvykne a ve druhé polovině knihy už tak často tyto výrazy použity nejsou. 

V první řadě hodnotím krásný obal knihy, který evokuje dojmem vesmírné romantiky. Romantické scény však v knize nehledejte. Nenajdeme tam žádný milostný poměr, ale náklonnost dvou lidí, kteří snad ani více odlišní být nemohou. Přesto stojí při sobě zpočátku jen jako kamarádi, později jako spojenci bojující za stejnou věc - pravdu. 

"Zůstaneš se mnou?" zašeptá Syn. Jeho dech zamlží sklo a zakryje Orionovu tvář. "Napořád."                               

Nezkousnutelným se někomu může zdát oslovení Syn. Což znamená jak druhou nejvyšší hodnost na lodi, tak také vlastní jméno. Přesto, když ho Amy nazývá Synu, čtenář se musí trochu pousmát.                                                                                         
Ideologie lodi je nastavená tak, a dost mi připomněla Orwellovu knihu 1984, že Otec má absolutní moc a vládu nad lodí. Zároveň manipuluje s pasažéry dle svého záměru. Pokud se mu někdo vzepře, což je krásně vidět na jeho chování k Synovi, dokáže nepohodlné snadno usměrnit pomocí implantátu, který mají všichni za uchem. Skrze něj mohou také komunikovat.

Vybavení lodi je velmi moderní a autorka se na její palubě pohybuje s ladnou přesností. Je vidět, že ač dosti omezený prostor pohybu, má dopodrobna promyšlený. Velice pozitivním znakem je i mapa hned na druhé straně desek knihy. Čtenář se tedy rozhodně neztratí.

Více než Amy jsem si oblíbila postavu Syna, za to příšerné oslovení mu ale dávám bod dolů. Přesto je jistě těžké vzdát se něčeho, čemu věříte po většinu svého života a přijmout krutou realitu a pravdu o svém původu. Syn se ze začátku choval jako naivní teenager, který ale neměl čas si hrát a musel velmi rychle dospět, vzhledem k okolnostem. Zároveň bažil po vědění a tak trochu chápal, že něco je špatně. Před Otcem se hrbil a chtěl se mu zavděčit, ale postupem času se více narovnává a zvedá bradu. Jeho postoj je rovnocenný. Začíná se dívat realitě zpříma do očí. Na konci knihy je schopen vykonat to, co musí, ač není úplně připraven nést následky. 

Děj byl lehce předvídatelný, nebo spíše jeho vyústění, ale prostředky, kterými jsme došli ke konci mě překvapily, což beru jako velké plus pro autorku. Kniha se četla jedna báseň a neměla jsem tam jediného místa, kdy bych se nudila a potřebovala bych ji odložit. Myslím, že by se dala i přečíst na jeden zátah, ale žel povinnosti mi to nedovolily. A možná, že i to bylo dobře. Díky částečným pauzám mezi čtením se mi to dokázalo rozležet v hlavě a mohla jsem si tak všímat jistých narážek. Po vyústění v závěru jsem dokonce přelistovávala dopředu, abych zjistila, jestli tam ty narážky byly. Takže, kdo jste knihu ještě nečetl a chystáte se, dávejte při jejím čtení veliký pozor a možná na to přijdete dříve než já. :)

Rozhodně se těším na druhý díl. Jakožto moje setkání po dlouhé době s tímto žánrem jsem byla velice spokojená a jsem ráda, že jsem ji byla schopna dočíst až do konce. Nakonec jsem kvůli bookstagramu a v zápalu motivace vesmírem vytvořila také obraz inspirovaným tímto hvězdným čtením. 

"Okénkem z mléčného skla vidím, jak se dveře na druhé straně místnosti rozletí a pak pana Williama Robertsona, číslo sto, vsaje hvězdnatý prostor. A já vidím hvězdy, opravdové hvězdy, miliony nepatrných teček světla, jako když dítě vyhodí do vzduchu spoustu třpytek. Teď, když jsem je viděl, už mě žárovky nikdy neošálí. Tyhle hvězdy, ty opravdové, jsou to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Při pohledu na ně věřím, že svět mimo naši loď existuje. A na malou chvilku panu Williamu Robertsonovi, číslo sto, který pluje mořem hvězd, závidím."




Okomentovat