čtvrtek 6. dubna 2017

Lughův odkaz - část první

FanFiction

Mercedes Thompson

Lughův odkaz


Ležela jsem zrovna na zádech. Olejová šmouha zůstávala na svém místě na mé tváři, když se ozvala prvotní bolest. V podbřišku mi nečekaně zacukalo a jako by mě tam někdo skřípnul. Musela jsem se předehnout a uvolnit bolesti, jenže to by šlo, kdybych neležela pod autem a hlavou se tak nepraštila o výrobní číslo. Při mém štěstí ho budu mít teď vytetovaný na čele ještě několik hodin.

Zaklela jsem, peprně a nahlas. Naštěstí mě rána do hlavy odvedla od bolesti břicha. K obědu jsem měla výborné tacos, které jsem koupila ve stánku po cestě do práce. Mám výborný čuch a nevšimla jsem si, že by v jídle bylo něco zkaženého. Ale nejspíše mi moc nesedlo. Čelo mi orosil pot a já se začala třást zimou. Na pažích mi vystouply chloupky, jakoby se v místnosti rapidně ochladilo. Ihned jsem vyjela zpod podvozku auta, protože jsem věděla, co bude následovat. Bolest přišla znovu a byla více intenzivní. Zvedla mě do polosedu a málem jsem se rozkřičela, jakoby mi někdo trhal vnitřnosti zevnitř. Cítila jsem, jak mi po tváři skanuly kapky slz.

„Zatraceně, zatraceně…“ zkusila jsem to rozdýchat. Nádech nosem a rychlé výdechy pusou. Bolest na chvíli ustoupila. Ale bylo to jen uchlácholení. Jakmile jsem byla schopná vstát, pelášila jsem na záchod v dílně a předtím tak výborný oběd jsem vyzvrátila do keramické bohyně. Znatelně se mi ulevilo. Dobře, takže tacos už nikdy více. Řekla jsem pro sebe. Zlato? Ozval se dobře známý hlas mého manžela v mé hlavě. Přinesl sebou známku starostí a citu tak velkého, že se mi zdálo, že mi pokaždé roztrhne hrudní koš a srdce mi vyskočí ven z těla. Taky to tak cítím. Zněl najednou pobaveně. Zabručela jsem a chladila si přitom čelo o mísu. Někdy bych si přála, aby mu naše pouto druhů neposílalo úplně všechny reakce mého těla a mysli. A když myslím všechny, tak myslím všechny, i ty nepříjemné, jako třeba když zrovna zvracím. V nemoci i ve zdraví. Oponoval mi. „Nebývám nemocná,“ odpověděla jsem nahlas. 

Jsi v pořádku? Adam byl alfa a alfové jsou ve své nejpřirozenější podstatě dominantní a ochranitelští. Všichni pod jejich křídly si zaslouží být v bezpečí a to je alfova povinnosti, selhání nepřichází v úvahu. Já jako jeho družka, ač nejsem vlk, patřím ke smečce a vím a cítím z něj, že jsem s Jesse u něho na prvním místě. Vždycky by se přednostně postaral o nás. Je jasné, že ho má současná situace, ač byla sebevíce bizarní, musela vylekat. Chápejte, klečela jsem na zemi a objímala záchodovou mísu. Přesto jsem mohla s klidem odpovědět. Teď už ano, asi mi jen nesedlo jídlo. A byla to pravda. Navíc i skrze naše telepatické dorozumívání by Adam pravděpodobně poznal, kdybych lhala. Vlkodlaci dokáží lež vycítit.

Dobře, mám někoho poslat? Od té doby, co jsem byla znásilněná, na pokraji smrti a unesená do Evropy, si dělá Adam velké starosti. Někdy má noční můry, které ho budí ze spaní a je to moje vina. Dobře, uznávám, že toho kvůli mně musel snést už opravdu dost. Ale zrovna má v domě polovinu smečky a radí se o tom, jak reagovat na výzvy k boji o dominanci. Což je mimochodem také moje vina. Od té doby, co jsem chtíc nechtíc zavedla jisté změny a museli jsme se tak odpoutat od zbytku smeček pod Marrokovou ochranou, jsme sami za sebe a hodně alfům se to nelíbí. Ne, nasednu do auta a jedu. Slíbila jsem, nadechla se a rázně vstala. Normálně bych se těchto schůzek také účastnila, ale měli jsme v domě ještě vetřelce v podobě Jessiyny mámy. Z ničeho nic se ukázala na prahu s tím, že chce více času trávit se svojí dcerou. A kdo jsem já, abych zabránila matce vídat svoji dceru. Toleruji ji, ale jen do té doby, dokud nám před práh nepřivede nějakého dalšího sopečného boha, a nebo se neupne k šílené představě, že získá Adama zase zpátky. Navíc jsem si byla jistá, že Adam na ni dnes nebude mít čas a docela příhodně svolal narychlo schůzi, jen co vkročila do našeho domu.

Zhasla a zamkla jsem a nasedla do Adamova SUV, kolikáté už to bylo? Třetí, čtvrté? Od té doby, co jsem se k němu nastěhovala? Jedno mu zdemoloval lesní fae, druhé bylo zničeno při nehodě a mohla bych takhle dál počítat. Ale už jsem tomu dávno přestala věnovat pozornost. Co to vlkodlaci mají s těmi SUV?

Zařadila jsem se do dopravní špičky a přemýšlela nad Christy. Už mě nevytáčí tak, jako dříve, ale stále mi vadí, když se ochomýtá kolem. Něco má za lubem, tím jsem si jistá. A teď když je smečka stmelená tak jako nikdy, nepotřebujeme, aby vyvolávala rozkol. „Bože,“ zanaříkala jsem a znovu se předehla pod náporem nové bolesti. Většinou boží jméno nepronáším jen tak nadarmo. Nemohla jsem si ale pomoct, připadalo mi to jako vůle někoho tam shora. Volant jsem svírala křečovitě, až mi zbělely klouby a musela jsem prudce zašlápnout brzdu. Pás se mi zařízl do levého ramena a zanechá tam modřinu. Mračila jsem se, zatímco na mě auta troubila a musela mě objet. Čekala jsem, až bolest povolí a pomalu se znovu vydala na cestu, ale tentokrát jsem nejela domů. Namířila jsem si to k Samuelovi a Arianně. Nebylo moc vhodné přijet bez pozvání, ale zatraceně jsem si byla jistá, že se mnou není něco v pořádku.

Zaparkovala jsem na jejich příjezdové cestě hned vedle červeného porsche a tmavého dodge off road RAM 1500 Rebel. Jasně. Ušklíbla jsem se. „Jedno okaté auto pro vůdce všech vlků,“ pronesla jsem ve chvíli, kdy se otevřely dveře domu, a na verandu vstoupil Samuel. Jeho mužnou postavu rámovalo světlo z obýváku. Kdysi jsem do něj byla zamilovaná, ale jeho otec, Marrok Bran a druhý muž, který právě vyšel ze dveří, mi to rozmluvil. Neviděla jsem ho od té chvíle, co odpojil naši smečku a pálilo to tenkrát jako čert, když se pouto přerušilo. Zalapala jsem po dechu a hrnuly se mi slzy do očí, vypadal stále jako mladík, ale to byla jen maska. Doopravdy mu bylo opravdu hodně let. Stála jsem tam a nevěděla, co říct. Možná jsem měla předem zavolat. Možná to, že jsme na jednom místě, může způsobit nějaké potíže. Zvlášť pokud by se to dozvěděli jiní alfové. 

Možná by mi to nemělo dělat starosti a měla bych se víc zajímat o sebe. Jen jsem na to pomyslela, znovu mě zachvátila ta hrozná bolest. Tentokrát mě dostala na kolena a já se držela dveří auta, abych se nesvalila úplně. Vlasy mi spadaly do obličeje a já se na sucho dávila. Slyšela jsem poplašené hlasy a kroky mým směrem. Pod tou rukou, kterou jsem se nepřidržovala dveří auta, mě zastudil známý předmět. Svírala jsem hůl. Koukla jsem na ni nevěřícně. Faeský artefakt, který vytvořil Lugh. Vždy se objevovala ve chvílích nebezpečí a já si nemyslela, že bych právě teď byla v ohrožení, pokud ovšem nebylo nebezpečí ve mně. Moje duševní rovnováha zakolísala.

Někdo mě vzal do náruče. Slyšela jsem Samuela, jak spěchá po dřevěné verandě. „Tati, vem ji do pokoje pro hosty..“ „Úplně hoří,“ zněl Marrokův hlas u mé hlavy. „Arianno, připrav studený zábal,“ zaúkoloval všechny Samuel. „Mercy, vydrž,“ dodal. Musela jsem zaskuhrat. Vždyť já neskuhrám a ani přeci nebrečím pro nic za nic. Ale teď se mi po tvářích válely slzy jako hrachy. „Kde se tu vzala ta hůl?“ Bran zněl překvapeně. „Vždycky se tak divíš?“ odpověděla jsem mezi rychlými výdechy. Proč sakra najednou nepomáhají? 

„Myslel jsem, že jsi ji vrátila,“ zachmuřil se, ale jeho hlas zněl překvapeně. „No jo, vyhodíš ji ze dveří a vrátí se oknem… nebo tak nějak.“ „Plácáš nesmysly.“ „Mám bolesti, nechtěj po mě kdo, ví jaké rozumy,“ hlesla jsem na hlase a zatnula zuby. „Samueli, co se to se mnou děje?“ obrátila jsem prosebný pohled na muže stojícího nad lůžkem, kde jsem se svalila do polohy dítěte. Bran zůstával na druhé straně lůžka a Arianna mi přikládala studený obklad na čelo, pomáhal. Něžně se na mě usmála. Povzbudivě. Do toho začal vyzvánět telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy. Adam. Nemůžu s ním teď mluvit a nejspíš se se mnou ani nemohl spojit skrze pouto, jinak by nevolal. Bran si všiml mé nerozhodnosti a telefon mi vyškubl. „Adame,“ oslovil mého chotě do sluchátka. 

Ozvalo se ohlušující ticho. „Je v pořádku, Samuel se na ni pro jistotu podívá,“ pokračoval Bran, jakoby tušil, na co se chtěl Adam zeptat. A možná to opravdu tušil. Všichni, kdo znají Brana, se totiž domnívají, že umí číst myšlenky. „Chápu. Měl jsem starost,“ zněl sametový hlas mého manžela. Za ním se ozývaly další debatující hlasy. Nechtěl to víc rozvádět, protože Bran s námi správně neměl být v kontaktu. „Vím, že ano. Postarám se, aby dorazila v pořádku.“ Než stihl zavěsit, zaslechla jsem Christyin vysoký hlas zvoucí všechny přítomné k večeři. Zaskřípala jsem zuby a uvědomila si, že hůl je zase pryč a s ní i bolest. 

Arianna mi namíchala nějaký faeský nápoj na způsobu ibalginu. Alespoň jsem v to doufala, měl medovou chuť a voněl po vanilce. Trochu jsem se po něm uvolnila a nechala jsem Samuela pracovat. Nadzvedl mi volné tričko s nápisem Hauptman security a ani to nijak nekomentoval. Což v jeho případě znamenalo, že přepnul z modu Samuela - vlkodlaka na Samuela - doktora. Ohmatával mi břicho a já občas sebou škubla. 

Pak si vzal fonendoskop a naslouchal. Pozorovala jsem jeho obličej s hrůzou, že uvidím nějaký katastrofický scénář. Zachmuřil se. To není dobré. A najednou rozšířil oči, obočí div se mu neztratilo v krátkých vlasech, jak vysoko jej zvedl. Vypadal udiveně. „Samueli, co je to?“ Odložil fonendoskop a potřásl hlavou, jakoby ho strašil nějaký zvuk a potřeboval se ho zbavit. Promnul si oči. Podíval se na můj vyděšený obličej a koutky mu zacukaly vzhůru, stáčely se do úsměvu, který začíná u úst a končí v očích. Pak se podíval na Brana. „Poslouchej,“ pronesl ke svému otci a sám zavřel oči. 

Nechápala jsem, ale pak jsem to uslyšela. Vlkodlaci mají výborný sluch, kojotí kožoměnci, jako já na tom taky nejsou nijak špatně, ale i tak musíte vědět, co máte poslouchat, abyste to slyšeli. Snad se tak nepatrný zvuk dá přeslechnout, nebo splést s něčím jiným. Neslyšela jsem ze začátku nic kromě tepu svého srdce, ale znělo nějak podivně. Jako bych měla arytmii. Oné buch buch mělo ozvěnu, dokonce dvě ozvěny. Už jsem se chtěla zeptat, co to znamená, když se náhle rychlost ozvěn zdvojnásobila, kdežto mé srdce se zklidňovalo. Ony dvě ozvěny uháněly dvakrát tak velkou rychlostí, jako když se schováváte a najednou vás někdo odhalí. A pak mi to došlo. Ty ozvěny nebyly moje, patřily dvěma živým tvorečkům ve mně...

Pokračování příště... 


Okomentovat