čtvrtek 16. března 2017

Severské čtení aneb únorová výzva: Stieg Larsson v hodnotícím hledáčku

Název série: Milénium (Muži co nenávidí ženy; Dívka, která si hrála s ohněm; Dívka co kopla do vosího hnízda)
Autor: Stieg Larsson
Počet přečtených strach: 1816
Počet dní strávených nad sérií: 21

„Ačkoliv byl Mikael na Lisbetin provokativní způsob oblékání zvyklý, šokovalo ho, že jí Annika dovolila objevit se v soudní síni v krátké černé kožené sukni s roztřepeným lemem a v černém tílku s nápisem I am irritated, které nijak zvlášť neskrývalo její tetování. Na nohou měla martensky a pruhované černofialové podkolenky a kolem pasu ocvočkovaný opasek. V uších měla desítky piercingů a stejným způsobem ozdobila i obočí a rty. Na hlavě jí trčelo tříměsíční černé strniště, rozježené jako vrabčí hnízdo. Kromě toho byla strašlivě zmalovaná. Měla šedě natřené rty, nabarvené obočí a na očích takovou vrstvu uhlově černé řasenky, jakou na ní Mikael nikdy neviděl. V dobách, kdy se spolu stýkali, se make-upem většinou nezabývala. Diplomaticky řešeno působila poněkud vulgárně, téměř děsivě.“ 
(Larsson, 2007: 572)




Trilogie Milénium z pera Stiega Larssona bývá často označována jako bestseller s podtitulem thriller. Ano, musím konstatovat, že švédskému spisovateli se povedl nevídaný umělecký kousek. Povoláním ekonomický novinář známý svým kritickým pohledem na věc si od novinového psaní chtěl odpočnout. A tak si odskočil k psaní rozsáhlé detektivní trilogie. Jak jinak, trilogie navazuje na novinářské prostředí, které bylo Larssonovi vlastní. Z jeho románů se stal celosvětový fenomén, který překročil hranice Švédska a dočkal se mnohých překladů, filmového a dokonce i komiksového zpracování. Bohužel samotný autor se svého spisovatelské triumfu nedožil, zemřel na infarkt ještě před vydáním prvního dílu. 

Zhodnocení mého čtenářského zážitku z prvního dílu jste si už mohli přečíst na našem blogu. Nyní se podíváme na shrnutí série jako celku. Samozřejmě takové dílo by si zasloužilo recenzi na každý díl zvlášť. Nakonec jsem se ale rozhodla, že nejlepší bude podívat se na trilogii jako na celý literární soubor řadící se pomalu ale jistě do švédského literárního kánonu.

Na všech třech dílech je viditelná mimořádná vypsanost, zkušenost a dlouholetá praxe se zpracováním velkého množství informací. Můžeme vidět, že, ač v prvním díle je dějová linka rozvíjena jasně až prvoplánově, v dalších dílech se Larsson naučil příběh schovávat za časté odbočky a nechává čtenáře více přemýšlet a domýšlet si vývoj děje. Pro někoho to může být frustrující, někdo si naopak příběh daleko více užije, když musí zapojit své buňky šedé kůry mozkové. 

Jak na mě celý příběh Milénia působil? Sáhněme si pro metaforické znázornění k Umbertu Ecu. Milénium pro mě bylo jako procházka literární lesy. Larsson brilantně ovládá vedení čtenáře za ručičku. Nutí nás toulat se remízky, houštím, listnatými i jehličnatými lesy. Nevede nás přímo na druhou stranu příběhu. Ale během svého toulání se ocitáme několikrát v úzkých, vracíme se zpátky, překonáváme potůčky, párkrát si ukopneme palec o pařez a máme možnosti si při zpětným návratech prohlédnout místo z více stran. Nutí nás přemýšlet, zkoumat. Hlavními prostředky jeho vyprávění a spisovatelského umu jsou pečlivě propracované a rozvíjené postavy a permanentní hra, která je dávkována pomalým přísunem informací. Zdá se nám, jako by studnice informací neměla nikdy vyschnout. Vždy se dozvíme něco nového, co nám předkládanou situaci postaví do nového světla.

Žánr? Špetka soli, špetka cukru


Larssonovy knihy není jednoduché zařadit pod jednu žánrovou jmenovku. Rozhodně se nejedná čistě o detektivku. V románech můžeme vidět náznaky špionážního románu, politického thrilleru s přesahy do ekonomicky laděného příběhu. Dále se zde objevují úvahy o rasismu či organizovaném zločinu. 
Zkrátka a jednoduše, co čtenář to jiný vkus a jiný pohled na žánr.

Hlavní hrdinové vyprávění jsou investigativní novinář Mikael Blomkvist vlastnící časopis Milénium. a parťáka, pomocníka a vyšetřujícího "Watsona" mu dělá geniální a velmi svá, s osobitou povahou a vlastnostmi, hackerka Lisbeth Salanderová. Spojením těchto dvou naprosto odlišných, můžeme říct až protichůdných osobností, vznikla netypická, bizarní dvojice pro řešení kriminálních případů.

Na postavách nejvíce obdivuji jejich nesvázanost společenskými konvencemi. Mikael Blomkvist jako vážená osoba švédského národu vyjadřuje neskrytě svou osobní sympatii ke krásným ženám. Je typický holkař, co se za to nestydí. Má "nafouklé" ego a je si moc dobře vědom své obliby u žen a těží z toho. Lisbeth Salanderová je jiného formátu. Od dětství byla zavřena na psychiatrické léčebně. Má svérázné vidění světa, posunutou morálku, odpovědnost a bytostně nesnáší muže, kteří nenávidí ženy. Na Lisbeth je kladen obrovský nárok. Byť je žena, vzezřením připomíná spíše dívku, vyniká až superschopnostmi. Má fotografickou paměť, rozumí počítačům, skoro si tyká s moderními technologiemi a ovládá zbraně. A aby toho nebylo málo boxuje, dokáže se ubránit i přes svou malou hubenou postavu a přes celá záda se ji táhne krásné tetování v podobě draka. Disponuje obrovskou silou a sebeuvědoměním. Zkrátka, dokáže přeprat i o mnoho silnějšího protivníka. Není náhodou takový Rambo v sukni? (smích) I přes tyto predispozice působí postavy velice věrohodně. Naopak mi přijde, že díky těmto věcem jsou reálné a čtenář se s posunem společenských konvencí, ženskou emancipací a snahou o zrovnoprávnění má aspoň možnost podívat se a vcítit se do změny nabízené společnosti.

Vedlejší postavy nehrají vedlejší housle


Vedle dominantních hlavních postav nalezneme v Miléniu i příběhy a rozehrávku dalších, velice podstatných osudů - vedlejších postav. Larsson dokázal i vedlejším postavám vdechnout realistickou podobu, načrtnout jejich postoje, povahové vlastnosti, úchylky a psychologický vývoj. Mluvíme zde hlavně o postavách, které se významně podílejí na rozvoji hlavního děje a doplňují samotné hlavní postavy. Sem bych zařadila šéfredaktorku Milénia a Mikaelovu milenku Eriku Bergerovou, šéfa ochranky Dragana Armanského, sadistického zbabělce Nilse Bjurmana a Lisbethinu "kamarádku" Miriam Wu.

První román Milénia je pravděpodobně asi nejčistší detektivkou s politickým kontextem. Hlavním hrdinou zde je Mikael Blomkvist a Lisbeth zde hraje housle "Watsona". V druhém a třetím románu střídá Mikaela v hlavní roli Lisbeth. Jistě si postupně, tak jako já, všimnete faktu, že Lisbeth se stala oblíbenou postavou samotného Larssona. Jednak ji věnoval větší množství stránek, popisoval její podobu, účes, vlastnosti, identitu i entitu. Oproti tomu o Mikaelovi se dozvídáme jen z ženského pohledu - od Lisbeth a jeho milenek. Lisbeth se v očích Larssona stává hlavní extrémní osobou, která se vymezuje vůči světu. Ventiluje, ukazuje a snaží se řešit své vlastní vztahy s okolím. Lisbeth si zahrává s identitou záporného hrdiny. V její roli se setkáváme s popisem sadistických scén končící skoro vždy v naturalisticky laděný hororový kontext. 

Můžeme vidět že Larsson si nelámal hlavu s pravdivostí. Popisoval temnotu a brutalitu tak, aby otřásla čtenářem. Znechutila ho a vyvedla na světlo světa současnou společnost. Čtenář tedy po přečtení Milénia získá pocit, že musí o společnosti přemýšlet. Změnit ji a uvědomí si, že mnohdy na svět pohlíží jako na něco daného. Ale pokud se podívá na svět očima Lisbeth, stačí jedna malá hubená holka co může změnit svět. Je tohle reálné? To nechám na vašem zvážení.

Co žena to unikát


V sérii samozřejmě najdeme i malé přehmaty v charakteristice postav a vykreslení děje. Na mě asi nejvíce komicky a přehnaně působil blonďatý obr Ronald Niedermann. Myslím, že stačilo už jen to, že trpěl vzácnou poruchou, kdy nebyl schopen cítit bolest. Ale to, že se bál zvuků lesa, byl strašpytel, nebo jak utekl před Lisbeth z kůlny, na mě působilo už nevěrohodně. Ano, člověk se může bát vlastního stínu, bludů ale tohle bylo i na mě přitažené za vlasy. Někdo, kdo dokáže zavraždit holýma rukama několik osob, se přece nemůže jen tak z ničeho nic bát houkání sovy. Ale co já vím, mě děsí i štěkání psa v noci. (smích)

Co mě naopak na celém díle zaujalo bylo to, jak se Larsson snažil vykreslit postavení žen v současné společnosti. Pokud se podíváme na společnost, vidíme jasné rysy patriarchálního uspořádání. Jak je tedy možné, že ženy volají po rovnoprávnosti a stále jim je v určitých ohledech upírána? A když už získají pozici "muže" ve společnosti, začnou se vymlouvat, že musí rodit, starat se o rodinu? Kde je tedy pravda? Co ženy opravdu chtějí? V postavě v Lisbeth můžeme vidět právě takovou emancipovanou ženu. Ovšemže rovněž neví, co chce. Nechce se vázat. Je nevyrovnaná, nestálá a nedokáže nikomu důvěřovat. Přesto dokáže vzít osud do svých rukou. Postavit se mu čelem. Lisbeth jako hlavní hrdinka boří tradiční mýty literatury. Dostává obrovský prostor a možnost sebevyjádření. V podání Larssona jsou ženské hrdiny uvědomělé, tvrdé a poctivé, nepokrytě jim fandí a zabírají větší prostor v knize než mužští hrdinové.

Informace - všude kam se podíváš


V celé trilogii se objevuje nadbytek informací, který ale zároveň konstruuje jasně čitelnou mapu světa. Pomáhá čtenáři orientovat se a  zařadit si jednotlivé fáze četby do širšího kontextu událostí. Podívejme se na konstrukci děje. U většiny věcí se dozvídáme značku, rozměr i parametry. Například víme, jaký notebook používá Mikael, na jaké motorce jezdí Lisbeth, kde si koupila nábytek (konkrétně v IKEY, dokonce víme i její přesný název dle katalogu). Stáváme se svědky výprav do historie, politiky a ekonomiky. Dostáváme tedy jakési školení ze všech tří zmíněných předmětů.



Postavy komunikují oproti přebytečnému informování naprosto přirozeně. V mluvách a samotném textu můžeme vidět nenásilně zařazené, a dnes všudypřítomné anglicizmy, fráze a moderní terminologii, např.: postavy googlují atd. I když nás Larsson nutí si z informací vybírat ty podstatné, filtrovat je a posuzovat jejich důležitost. Často si během čtení můžeme klást otázku, jaké informace, které jsou nám předkládány, jsou pro celek důležité. Jednoduše si musíme pamatovat vše, co je nám sděleno, protože nikdy nevíme, kdy se informace, jež jsme odsunuly do kategorie nepotřebné, stanou důležitými. Stejně jako Lisbeth hladovějící po informacích se musíme stát hackeři Milénia. Moc informací zaručuje Larssonovi moc nad čtenářem. Ten je nemůže ignorovat. A proč? Jelikož čte detektivku a i sebemenší náznak je pro něj vodítkem k vyřešení záhady.

Já něco vím a nepovím


Pro nás, jako pro čtenáře, to tedy znamená, že každá postavy ví něco. Některé zemřou, jiné se nepotkají nebo nechtějí komunikovat. A tak se informace nikdy nesetkají a navzájem se nemohou konfrontovat. Setkáme se i s okamžiky, kdy se nám informace či události jeví jako jasné a vysvětlitelné. Po dalších sto stranách se ale ukáže, že jsme informaci interpretovali úplně jinak nebo že nás autor zavedl do slepé uličky.

Ač nejsem fanda bondovek, musím konstatovat, že je zde znatelná propojenost a linka odkazující k Flemingovým románům. Na knihy se odvolávají nejen svým systémem přesných popisů, vyjmenováváním všech informací, značek, okolností, výrobků či podniků. Larsson na Fleminga odkazuje i názvem reportáže a disertační práce - Srdečné pozdravy z Ruska, kontextově (je vysvětleno, že to není jako v bondovkách) ale i strukturálně - když mají padouch a jeho násilný poskok jasně bondovské vlastnosti.


Doufám, že jsem vás naladila na přečtení této výjimečné trilogie Milénium. Je těžké toto dílo ohodnotit, ale jelikož bych prvnímu dílu dala plný počet hvězdiček (5 z 5), druhému dílu 4,5 hvězdičky a poslednímu, třetímu dílu jen 4 hvězdičky. Myslím, že si celkově série zaslouží, díky výše zmíněným kritériím následující hodnocení: 


Přeji příjemné počtení ;-)


Okomentovat