úterý 14. března 2017

Severské čtení aneb únorová výzva: Siri Pettersen na vlně norské fantasy

"Rime ji požádal, aby se přitiskla k jeho zádům a objala ho kolem hrudi. Ponese ji jako tlumok. Obklopil ji Silou. Pak se rozběhl na tom kousíčku, který mu střecha poskytla, a vrhl se přes okraj..." (s.419)

Toto dílo buďto zavrhnete nebo si ho naprosto oblíbíte. Ke mě naštěstí patří to druhé. Ódinovo dítě (Odinsbarn) jsem měla ve své knihovně už půl roku, než jsem se dostala k tomu vzít jej do ruky a poprvé otevřít. A nemohu uvěřit tomu, že jsem toto dobrodružství nepodnikla již dříve. A tak jsem konečně učinila první krok. Nejdříve trochu nesměle, protože mě trápil masivní tvar knihy. Ráda si knihy beru všude sebou ale jen, když mě nezabere celou kabelku. (smích)

No, u této masivní knížečky jsem udělala výjimku a musela ji prostě brát všude sebou. Jako mé dítě jsem ji chovala v mé náruči a věnovala jí čas a péči. Nepřeháním, za ty tři dny co jsem ji přečetla, jsem se na ní stala závislou. Proto se snad nebudete zlobit, když konečně dám skoro plný počet hvězdiček. Naprosto předčila má očekávání.


Díky této norské mytologické fantasy od autorky Siri Pettersen a vydané nakladatelstvím Host, jsem měla chuť sbalit si batoh a vydat se někam do divočiny, kde bych si sedla u zurčícího potůčku a na mechu si četla. Je tak trochu hřích číst ji zavřená mezi čtyřmi stěnami. Tak snad druhý díl, který v češtině má vyjít v květnu, budu už moci číst v přírodě na zelené trávě a se sluncem v zádech.

"Jak to vypadá dole? Je to tam hodně zrezivělé?" Strážce měl hluboký hlas a Hirka bezděky uskočila. "Mluvíte se mnou?" Muž přestal škrábat a podíval se na ni. obočí měl skoro srostlá. "Ne, mluvím k tvému rozumu, co leží přímo za tebou." "Ten musí být váš. Svůj mám tady v ranci," opáčila..." (s. 199)

Jsem fanoušek mytologií a babských povídaček a tradičních vyprávění. Proto mě uchvátila plaketka hned na obalu - norská fantasy. Severská mytologie, umění a jejich polyteismus, mě přijde ze všech možných mytologií jako nejzajímavější. A i když je filmy degradují jen na něco, co je hodno zábavního průmyslu, je pro mě stále fascinující. Pro mě v dnešní době tyhle tradice a příběhy přenášené z člověka na člověka znamenají jediné - magii. Působí na mě mysteriózně a já se ráda nechám jimi vtáhnout dovnitř. Tak se pojďme spolu znovu ponořit do příběhu a trochu detailněji jej poznat...

Odpuzující obálka nebo geniální vyjádření knihy?

Jako první člověka jistě zaujme trochu děsivý obal uříznutého ocasu a řekne si: "Do Slokny*, co to má jako být?" Ale na druhou stranu proč ne? Po přečtení jsem pochopila, proč zrovna tento obraz má zásadní symbolické místo na titulní straně a také jeho poselství. Po přečtení též zjistíte, proč se série jmenuje Havraní kruhy. Havran je zde symbolem něčeho posvátného. Ymslanďané (populace žijící v Ymslandě) je nazývají Vidoucí, což je v podstatě synonymem pro božstvo. Havran je také pro ně cesta do posmrtného života. Nechat se sníst po smrti havranem je největší pocta. Brrr...
(*výraz z knihy vyjadřující něco jako "do pekla, do čerta, do háje")

Hlavní postava se jmenuje Hirka, žila se svým otcem kočovný život, dokud se neusadili v Elveroy. Vždy byla jiná, protože neměla ocas jako ostatní. Ale když se dovídá konečně pravdu o svém původu, obrátí to její dosavadní život na ruby. Vesnice je navíc plná života z nadcházejícího Obřadu, který musí podstoupit všichni patnáctiletí. Je to něco jako zkouška dospělosti. Pro všechny je Obřad něco vznešeného, jen pro Hirku může znamenat zkázu. Do vesnice se také vrací její dávný kamarád z dětství - Rime. Oba dva jsou ale někým jiným, než když byli děti předhánějící se a soutěžící mezi sebou. Přesto k sobě znovu najdou důvěru a vypomůžou si navzájem. 

"Kdo jsi?" Otázka přišla náhle, ale bez zlého úmyslu. Měla ji probudit, to pochopila. Hlas, který se ptal, byl však tak známý, že nedokázala odpovědět. Příliš drahý. Ozval se znovu. "Kdo jsi, Hirko?" "Jsem plíseň," odvětila beze smutku. "Všechno, čeho se dotknu, zplesniví a odumře..." Rime se rozesmál. Jak se může smát? Taková nehoráznost. Bylo to snad u Kolkaggy zvykem? Otáčet nožem v ráně? Obrátil ji k sobě. "To je příliš teatrální i na tebe, nemyslíš?" (s. 381)

Nejsvrchovanější moc drží rukou Rada. Dvanáct členů nejmocnějších rodů. Rime patří právě do takového rodu a třímá v něm Síla. Mohl by být velikým vůdcem, znamenat pro lid naději, ale odmítne toto postavení a stane se raději bojovníkem ve službách Vidoucího. Do toho se zaplétají podivné smrtící stíny a potulní Slepí, kteří kráčejí divokou krajinou. Na to připojte ještě hrozbu války mezi kmeny a rodící se rebélii. A máte slušný základ příběhové linie, která jde přitom mnohem více do hloubky.

Vrhněte se do děje rovnou po hlavě!

Autorka v úvodu čtenáře vůbec nešetřila. Vyvrhla jej jako obnažené novorozené dítě na svět, který mu nic neříká. Hned na prvních stranách se musíme vypořádat s názvoslovím a vírou, která je čtenáři úplně cizí. Navíc některé narážky dávají smysl až po několika kapitolách. Přesto, pokud vyčkáte, věřte, že budete odměněni. A nakonec se i snad zorientujete. U této knihy nesmíte o ničem pochybovat a vše, co Vám je naservírováno, musíte brát přesně tak, jak to je řečeno.

Svět postavený na zdánlivé severské mytologii má autorka obtočený kolem malíčku a je vidět, že nad ním strávila spoustu dní a nocí. Jak se nechala slyšet, koncept jí ležel v šuplíku okolo deseti let. K lepší orientaci slouží mapa na deskách knihy. Příběh se odehrává jen v jedné malé části mapy, tudíž jsem zvědavá, jestli se v dalších knihách podíváme i do jiných koutů Ymslandy. "Lidé" se nazývají ymslanďané nebo aetlingové, mají stejné poznávací znamení - ocasy. Navíc nějakým způsobem disponují Silou. Silou, vyvěrající ze samé země. Popisy jsou zdařilé a autorka si potrpí na detaily nejen u krajiny, ale také u drobných pozorností v příběhu. Ten se odvíjí celkem svižně, za což mohou také poměrně krátké kapitoly.

Příběh je vyprávěn z pohledu tří postav - Hirky, Rime a Urda. Dostáváme se tedy do tří odlišných myslí, což příběh jenom obohacuje. Já osobně jsem spíše vyčkávala, kdy dojde na Rimeho, ale i takový Urde přispěl dávkou strašidelnosti, odpudivosti a hlavně podnítil zvědavost. Hold někdo toho bubáka hrát musí...

"Žiješ, Hirko?"
"Ano. Žiju."
"Dobře." Rime se předklonil a políbil Hirku na rty." (s.382)

Hirka je zase výbušná a temperamentní, což také jde v souladu s jejími temně rudými vlasy, vlasy jako krev. Je cizinka, vyvrhel na kraji společnosti a své místo si musí mezi lidmi v vydobýt. Zároveň ale je jemná a má léčivé schopnosti. Je to taková superhrdinka bez superschopností. Vlastně právě naopak. Na rozdíl od všech ostatních, nemá žádné speciální vlastnosti. Je Ódinovo dítě, menskr, plíseň, prostě bezocasá. Na druhou stranu se tak trochu motá ve svých rozhodnutích. Nejdřív udělá ono a pak si to rozmyslí a udělá zase tamto. Ale v její situaci (vyvrhel, bez domova, který neví, co vlastně je) se jen těžko nachází stabilita.

Rimeho jsem si naprosto a beznadějně zamilovala. Dávný Hirčin přítel z dětství, který pochází ze vznešeného rodu a ostatní se k němu chovají s úctou a zároveň se ho bojí. Jeho stav by se dal přirovnat ke šlechtě. Má moc a když ji použije, poddaní trpí, dokud se na ně usmívá, jsou ostatní v klidu. Rime o takovou sílu ale nestál a sám se rozhodne pro jiný osud. Tak trochu mu v jeho rozhodnutích napomůže Hirka. Kde třeba trochu váhal, ona ho náramně doplňuje a i když se vzájemně špičkují, narůstá mezi nimi silné pouto. Rime je takový kavalír zabiják a navíc spravedlivý a věrný až za hrob. Jeho víra znamená pro něj vše a nemusí to být jen víra ve Vidoucího, ale právě i jeho víra k Hirce. Kdykoli byli ti dva spolu, roztála jsem a ač se nic významného nestalo, autorka dokázala popsat energii proudící mezi nimi dvěma velmi živě.

"Rime vzhlédl a setkal se s Hirčiným pohledem. Díval se na ni s čirým, neskrývaným zármutkem v očích. Překvapil ji náhlý pocit blízkosti. Chytla se za hrudník, aby si Rimeho udržela od těla, on se ale nedal. Upřel na ni zrak. Překonal plameny a vnikl do jejího srdce. Vyhnal z ní smutek. Žal jí vytryskl z očí a skanul na černý kámen. Skoro slyšela Rimeho hlas. Hovořící ne o zármutku, ale o přežití. Žijeme. Ty a já, Hirko." (s. 158)

Po celou knihu nedochází k žádné větší akci, ale v knize jsou naopak menší roztržky a tajemství a jelikož jde o první díl, je hodně cílený především na orientaci čtenáře. Velké bitvy se nedočkáme. Zakončení celé knihy se snad nedá ani nazvat zakončení. Je to nečekané a hodně otevřené. Čtenář tedy zůstává správně naladěn. Nezbývá nám už nic jiného než pronést: "U Vidoucího, smilujte se a dejte nám do Slokny další díl!" a čekat na květen, kdy se snad dočkáme pokračování s názvem Plíseň.

Autorka na svém instagramu navíc uvádí, že se již dalo do pohybu filmové zpracování knih. Hurrrá...


Na závěr musím přiznat, že kniha po dočtení patří k mým oblíbeným. Je jedinečná v tom smyslu, že se jedná o moji první zkušenost s norskou fantasy a jak jsem psala na začátku, buď ji naprosto zavrhnete, nebo se do ní ponoříte. U mě platilo to druhé a byla pro mě v mnoha ohledech inspirativní. Především jsem s jejím postupným čtením zavelela své vlastní fantazii a kreslila si ilustrace, které by s knihou byli v symbióze. Jejich detail najdete v mém projektu BOOkArt.

Přeji příjemné počtení,

snad Vás aspoň trochu tento článek utvrdil v tom, že nebudete litovat. Budu velmi ráda, pokud se na našem blogu zdržíte a hodíte například nějaký ten komentář. Jak kniha zapůsobila na Vás? Znáte jiné norské fantasy, které by si Vás získaly? Podělte se s námi!



Okomentovat