Fanoušci Sarah J. Maas by rozhodně neměli Věž úsvitu přeskakovat! Důkaz, že se vedlejší postavy série Skleněný trůn hlásí o slovo

Kdo už má sváteční náladu. Já se pomalu začínám ladit na tu správnou vlnu a mezitím vám, milí knihomolové, posílám trochu starší recenzi, za to ale s novými vánočními fotkami! :)

Sarah J. Maas, mnozí z vás to jméno již znají, křičí na ně ze všech možných příspěvků a reklam. Zvlášť v poslední době, kdy v originálním jazyce vyšel poslední díl série Skleněný trůn - Kingdom of Ash. Knihu Věž úsvitu lze řadit do série Skleněný trůn, která vyšla v češtině téměř celá (čekáme nedočkavě na překlad posledního dílu).

Pozdě, ale přece! Feyre a Rhysand bojují za svoji rodinu v posledním díle série

Uff, to byla teda nálož. Dočetla jsem třetí díl Dvoru trnů a růží - Dvůr křídel a zmaru (zkráceně ACOWAR) a musela jsem si nejprve utřídit myšlenky, abych zvládla napsat recenzní článek bez spoilerů a samozřejmě co nejméně subjektivně. Takže to trvalo půl rok, než jsem se k tomu odhodlala. Ale lepší později, než-li vůbec. No ne?

Bylo to pro mě těžší, protože tyto knihy a svět, jaký Sarah J. Maas vytvořila, podněcují moji fantazii a také kreativitu. Jsou takovou moji múzou na kreslení/tvoření.

FF: Nessian (Zbrocená krví)

FanFiction
na motiv knihy Dvůr křídel a zmaru (Sarah J. Maas)
Zbrocená krví

Tato fanfikce patří do části s názvem Vladařka ve třetí knize dvorů. Nesta a Cassian jsou na bitevním poli. Kdo knihu nečetl a bojí se spoilerů, čte jen na vlastní nebezpečí. 

Nikdy nevěř čarodějnici se železnými zuby

Halloween je za námi a dušičky právě dnes rozblikají elektrická osvětlení, navodí mrazivý pocit v zádech až nám půjde pára od pusy. Bojíte se? 

Mladá Celaena se ujímá svého dědictví

„Proč je má proměna tak důležitá?“ zeptala se Celaena nakonec.

„Protože tě děsí,“ odvětil Jeřáb. „Její ovládnutí je prvním krokem k tomu, aby ses naučila svou moc ovládat. Bez této schopnosti bys při podobném útoku mohla sama vyhořet.“

(s.95)

Celaena Sardothien pokračuje ve svém sebepoznávání nebo zpočátku spíše v utápění se v sebelítosti tentokrát na kontinentu Wendlyn. Tam ji poslal král Adarlanu na konci druhé knihy - Půlnoční koruna.

Dvůr Mlhy a hněvu (Sarah J. Maas)

Horkou novinku Dvůr mlhy a hněvu od Sarah J. Maas jsem přelouskala za necelé dva dny. Šest set stránek mi nedělá sebemenší potíže, jakmile jde o knihu plnou vášně, intrik, zrady, nepředvídatelných aliancí a především dobrodružného fantasy námětu. První kniha z této série Dvůr trnů a růží převzala motiv pohádky o krásce a zvířeti. Již v druhé polovině knihy se nám do příběhu ale zamotal trochu jiný živel a právě ten autorka rozvíjí ve druhé knize.

Nejobávanější zabiják? Ale kdeže...

Sarah J. Maas knihou Skleněný trůn, která je úvodní a úplný počátek plánované šestidílné série, stvořila fantastický svět naplněný magií. Svět Eriley, říše Terrasenu, Adarlanu a jiné světadíly, které se nám také odhalují v druhé sérii Dvůr trnů a růží (tuto knihu jsem četla dříve než autorčinu prvotinu Skleněný trůn a možná i to zapůsobilo na můj dojem) je přesto vytvořen s dokonalou precizností a detailností.

O krásce a zvířeti trochu jinak

,,Chlapec naposledy vydechl a jeho ruka zůstala bezvládně viset v mých prstech. 

Já ho přesto nepouštěla a hladila jsem ho po vlasech, dokonce i poté, 

co ho Tamlin pustil a ustoupil o pár kroků od stolu. 

Cítila jsem, jak se na mě dívá, ale ruku mrtvé víly jsem držela dál. 

Netušila jsem, jak dlouho trvá, než duše v těle pohasne. 

Stála jsem v kaluži krve, dokud nevychladla, a držela jsem 

chlapcovu hubenou ruku a hladila ho po vlasech, a v duchu jsem se ptala, 

jestli věděl, že lžu, když jsem přísahala, že získá zpět svá křídla, a jestli je opravdu znovu získal, ať už se odebral kamkoli..."

(MAAS, Sarah J. Dvůr trnů a růží, s. 161)

Autor: Sarah J. Maas
Originální název: A Court of Thornes and Roses 
Série: Dvůr trnů a růží (1.)
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: CooBoo

Anotace

S mladičkou Feyre se ocitáme v zemi zvané Prythian. Rozdělena je na dvě hlavní území - Říši smrtelníků a víl, nadpozemských bytostí mnoha podob oplývající nebezpečnými silami. Devatenáctiletá dívka se po smrti matky a zmrzačení otce stala jedinou živitelkou rodiny. Její sestry mají totiž až moc vytříbený vkus. Feyre je tak jediná, kdo obstarává jídlo lovem. Jednou při své několika hodinové seanci v zimě a na sněhu narazí na kořist, která by znamenala plné břicho a teplo pro její rodinu. Laň neviděla v těchto končinách už pěkně dlouho. Odhodlaná neodejít domů s prázdnou, utká se kvůli tomuto jedinečnému úlovku s jiným predátorem, který si na laň bude klást také nárok - s vlkem. Ukáže se však, že nešlo o obyčejného vlka. Feyre zabila vílu, která se vydala do říše smrtelníků v podobě zvířete.

Dívka pozná svoji chybu, když ji za trest odvleče za zeď jiný podivný tvor. Ocitá se tak v úplně jiném světě a musí se naučit žít mezi vílami, kterým vládne Tamlin. Mocný, děsivý a nesmrtelný. Feyre od malička vštěpovali nenávist vůči těmto bytostem, ale co má udělat, když se tento cit pozvolna začne přetvářet v něco jiného, lásku? Má se tomu poddat a bojovat za ten tajuplný a pro smrtelníky nehostinný svět nebo nový cit ke svému únosci zapřít a utéct?

Pohádka naruby 

I když všichni dobře známe příběh Krásky a zvířete, ze začátku jsem si tento námět moc nepřipouštěla. Ba ani jsem netušila, jak detailně jej autorka nakonec využije. Když příběh v druhé polovině knihy začal gradovat a konečně se tam vmísila ona pohádková kletba, zůstala jsem koukat doslova s otevřenou pusou. Velmi příjemně mě to překvapilo a všechno do sebe najednou perfektně zapadalo. To, jak byla kletba podána a v jaké chvíli, mě naprosto uchvátilo. Z počátku opravdu nevypadalo, že by tam tento motiv mohl nějak více fungovat, a proto je klasický námět nakonec velice vítaný.

Kniha má přes čtyři sta stran a každá je svým způsobem poutavá. Na každé stránce nenajdeme akci, ale také popisy, jemné detaily, kterých je potřeba si všímat. Hodně času autorka věnuje rozvíjejícímu se citu mezi Feyre a jejím pánem Tamlinem. Někdo by mohl říci, že jejich vzájemné sympatie jsou trochu nepochopené vzhledem k poměrům ve světě a podvědomí o těchto vznešených bytostech u obyčejných lidí. Přesto tahle část v knize je potřebná a mně vůbec nevadila. 

Oblíbenou pasáží se pro mě staly slavnosti v říši víl. Noc ohňů neboli Calanmai je jednou z událostí vílí mytologie v příběhu. Oznamují začátek jara a v knize jsou tyto slavnosti zakončeny Velkým obřadem. Feyre byl vstup na tuto událost zakázán z jednoho prostého důvodu. Bylo by totiž hned jasné, koho by si Tamlin k rituálu nejraději vybral. Kdo ví, jestli by tím Feyre vyděsil nebo naopak. Ale je jisté, že když někomu výslovně zakážete vstup, udělá právě pravý opak. Tato část příběhu je moje oblíbená. Mezi hlavními postavami to pořádně zajiskřilo a uvolnilo napětí.


Mužský protějšek krásky?


Z postav mě nejvíce zaujal charismatický Tamlin - zvíře, i když já osobně bych ho spíše označila za krasavce. Zdá se, že kvůli absenci své někdejší moci působí zlověstně jen z vyprávění jiných. Naopak pro hlavní hrdinku je to spíš on, kdo je jejím zachráncem. Působí vznešeně, trochu tajemně a představuje zlomeného muže - vílu, který vlastně není tak hrozivý, jak si Feyre zpočátku myslela. Prostě ideální kandidát na záchranu!

Menší výtku mám k mentální nedospělosti hlavní hrdinky. Ze začátku se mi zdála tak trochu plastická. Nedokázala jsem jí uvěřit tu nehoráznou kuráž a tak trochu nezdravé sebevědomí, když prostředí, ve kterém vyrůstala a okolnosti, které ji přiměli k lovu, nasvědčovali naopak o skromnosti a laskavosti. Ostře se vyhoupla až tehdy, kdy se ocitla na nepřátelském území. Jakoby si najednou uvědomovala vlastní důležitost v celém příběhu. Představovala zde jediného smrtelného člověka, obklopená byla jen magickými bytostmi, kde každý měl nějakou nebezpečnou moc a fakt, že si i v této říši hraje sama od sebe na hrdinku, mi přišel trochu nereálný. Tipovala bych, že v takové chvíli bude, jak se říká, "držet pusu a krok".  Ale to se nestalo a zase na druhou stranu musela projevit trochu odvahy, měla-li být tou, která prolomí kletbu. 


Celkový dojem?

Plusové body dávám autorce za to, že nechala hrdinku projít růžemi a zároveň i trním, jak napovídá název, a dohnala ji až na pokraj smrti kvůli lásce. Což je opět motiv hodný pohádek.  

Řekla bych, že v této knize platí "zlatý střed", konec knihy byl už trochu více předvídatelný a také vleklý řekla bych. Akce tam nechyběla, ale vše se prodlužovalo a natahovalo. Každopádně se mi to, jak se autorka nově zhostila klasické pohádky, velmi zamlouvalo. Některé strany jsem doslova hltala, u jiných jsem koulela očima a u některých jsem se i zasmála či naopak byla ohromená. Z mého čtenářského zážitku bych řekla, že kniha obsahuje od všeho kousek a každý by si v ní mohl najít tu svoji růži.

Rozhodně se těším a nenechám si ujít další pokračování, které by mělo vyjít v roce 2017.