FanFiction
na motiv knihy Dvůr křídel a zmaru (Sarah J. Maas)
Zbrocená krví
Tato fanfikce patří do části s názvem Vladařka ve třetí knize
dvorů. Nesta a Cassian jsou na bitevním poli. Kdo knihu nečetl a bojí se
spoilerů, čte jen na vlastní nebezpečí.
Je mrtvý. Zasáhlo mě to jako jasanový
šíp do srdce. Poslední hodinu jsem sledovala, jak se Cassian vrhl na nepřátele,
kterými byl obklopen. Jak jeho zřídla, zdroj jeho moci, pomalu usínala a ztrácela
na síle. Jak se mocně rozmachoval svým mečem, a nakonec i jak po hodině držení
nepřátelské linie padl. Sledovala jsem, jak ho obklopily nepřátelé a jeho černá
křídla mi zmizela z dohledu.
Přestala jsem dýchat a nedokázala jsem odtrhnout oči od toho
shluku temnoty. Nemohla jsem se pohnout. Nohy mi vzrostly do země a já se
nemohla vůbec hnout. Modlila jsem se ke všemu, co jsem znala, míchala jsem bohy
jednoho přes druhého a modlila se. Byla jsem vyděšená. Natolik vyděšená, že
jsem to konečně pochopila…
Nemohla jsem tu vydržet bez něj. V tomto vílím světě jsem byla
cizinka, nedávno přeměněná, ale to, co mě tu drželo… byl Cassian. Teď jsem to
chápala, i když jsem ve vílích vazbách nováček, začala jsem chápat, co by to
mohlo znamenat.
Shluk temnoty ho stále obklopoval, ale nebyl ještě mrtvý. Ne, to
bych poznala, stejně jako jsem včera poznala, že je pod svou zbrojí zraněný. Prostě…
bych to cítila. Cítila bych jeho bolest, stejně tak, jako on cítil mou v den
v Hybernu, kdy mě Kotlík přeměnil. Kotlík. Kotlík je život a smrt.
Nesnášela jsem to, že bych žebrala o pomoc u té věci, co mě zabila
i zachránila zároveň. Ale bylo to tak, přinesla mi smrt i život. Kotlík a jeho
síla mi proudila žilami. Já byla život a smrt. Cassian se stále neobjevil, Mor
a Azriel byli od něj už blízko.
Zavřela jsem oči, podívala se do nitra sebe samé a prosila,
prosila Kotlík o život pro Cassiana, aby ho udržel naživu dost dlouho na to,
aby se mohl vyléčit.
Prosím, při Kotlíku, tě prosím, zachraň ho. Nenech ho zemřít.
Zachraň ho. Zachraň ho. A ke Cassianovi jsem vyslala úpěnlivou prosbu – Zůstaň naživu.
Opakovala jsem si to jako jakousi mantru stále dokola, oči jsem
nechávala zavřené. Na malý krátký tlukot srdce jsem pocítila něco chladného a
temného, jak se mi otřelo o páteř. Smrt přišla na bojiště. Chvěla jsem se po
celém těle a když třesk zbraní ustal, odhodlala jsem se podívat tam dolů.
Děsila jsem se toho, co spatřím a automaticky jsem vyhledala Cassiana. Mor a
Azriel se nad ním skláněly, jeho hrudní zbroj byla zbrocená krví a uprostřed
hrudního plátu zela díra. Azriel se snažil to, co vylezlo ven z díry v Cassianově
břiše přidržovat. Pozvracela jsem se.
Když jsem se narovnala, skupinka se stále nehýbala, všimla jsem
si však temného mraku, který k nim hrozivě mířil. Rhysand se o něj
postará. Naposledy jsem koukla na Cassiana, jen na hlavu, níž jsem se neodvážila.
A i na tu vzdálenost jsem cítila, že je při vědomí a že se upírá na mě.
Schovala jsem se ve svém stanu, ale ne na dlouho. Mor vtrhla
dovnitř jako velká voda a začala křičet.
„Kde je Feyre? Kam zmizela?“
Nepřestávala na mě a Elain metat blesky a probodávala nás hrozivým
pohledem. Její blonďaté vlasy byly teď růžové, jak na nich zasychala krev.
Ještě se nepřevlékla.
Její obličej byl nejen hrozivý, ale byla z ní znát
vyčerpanost a bolest. Kdyby však byl Cassian mrtvý, uviděla bych v jejím obličeji
větší zármutek. Proto jsem se neodvažovala zeptat, jak na tom je.
Navíc jsem tušila, že Mor by tu otázku dobře nevzala. Bylo
jasné, že mezi nimi něco bylo. Všímala jsem si jejich důvěrnosti. Podle vílích
pravidel, jak jsem se dozvěděla od Amren, Mor vnímala Cassiana a Azriela jako její. Myslela si, že na ně má nějaké
majetnické právo. Nevědomky jsem nad tou představou zavrčela. Což jsem se
snažila zamaskovat, když jsem vyprskla jako rozzuřená kočka. „Nevím, kde je. Prostě
odešla.“
„A ty jsi ji prostě nechala?“ kroutila hlavou nevěřícně. Slyšela
jsem za tím slovo zase. A ty jsi ji prostě nechala zase odejít. Jako jednou,
když si pro ni přišlo to monstrum a odvedlo ji do vílího světa, kde zemřela.
Jako pokaždé, když se Feyre vydávala na lov kvůli nám. Mohlo se jí něco stát.
Něco se jí přeci jen stalo, a to zpečetilo její osud. Jako tehdy, když se
vydala zachránit vílí národ a zlomit kletbu.
„Co kdyby ses pro jednou udělala užitečnou a nanosila nějakou
vodu k ošetření.“ Vybuchla Mor a ani nečekala na odpověď, vyrazila tryskem
pryč. Chvíli jsem to setkání rozdýchávala. Cítila jsem, jak ve mně vře zlost,
jako bych jí chtěla podvědomě ublížit a ten pocit, že bych vůbec mohla, mě
děsil.
Vyšla jsem ze stanu a popadla vědro, v Cassianově stanu
bylo ticho a tma. Prosím, ať je u léčitele. Pomyslela jsem si.
V tom z Rhysandova největšího stanu s černou zástavou
vyběhla Feyre. Ulehčeně jsem si vydechla, jako pokaždé, když se vrátila z lovu
vcelku.
Čekala jsem před stanem, do kterého vběhla. Odkud se ozývaly
nářeky a sténání zraněných. Prázdné vědro jsem dosud držela v rukou. Cítila
jsem ze stanu vycházet magii. Léčitel se činil. Po chvíli vyšla Feyre ven v doprovodu
Rhysanda a Mor a zaměřila se na mě. Chtěla jsem se jí zeptat, ale Mor mě stále
probodávala očima.
„Neměla jsi dojít pro vodu?“ Počastovala mě kysele,
popíchavě. Chápala jsem to. V jejích slovech byla skrytá hrozba. Nemám se
ani opovážit a přiblížit se ke Cassianovi. Teď ho chránila jako kvočna své
děti. Už jsem se chtěla otočit k odchodu, když Feyre vyřkla ta slova, co
jsem celou dobu potřeboval slyšet, díky nim jsem si mohla trochu oddychnout. Ulehčeně
svěsit ramena a znovu budovat svoji duševní rovnováhu. Bude v pořádku. Je
vzhůru.
Víc jsem nevnímala, víc jsem slyšet nepotřebovala a ta nová věc,
co se mi probudila v nitru se uklidnila. A tak jsem došla pro vodu do
vědra.
Žádné komentáře:
Okomentovat