Znáte ten pocit, když si vyčleníte o víkendu čas na čtení a ono Vám do toho něco vleze? Ten pocit bezmoci, když si nemůžete číst? Ten pocit nepříčetnosti a zklamání, když musíte vylézt z postele a přetočit o 360° své plány? Knihomolové všech žánrů a zemí spojte se a pojďte si společně postěžovat o situacích, které nám znepříjemňují čtení. Určitě to znáte, v kolika z následujících bodů uvidíte svůj nelehký osud čtenáře?
Začneme hned tím nejzávažnějším problémem, který řeší bezesporu každý knihomol. Tím je nedostatek času! Den má prostě a jen 24 hodin, během tohoto času musíme zvládnout chodit do školy, práce (někdo dokonce obojí), domácí povinnosti, osobní život, spánek, koníčky ale i další záležitosti. Knihomol potřebuje více času. Nedokáže svůj den zkrátit na jednoduchých 24 hodin. To je nepředstavitelný úkol.
Z toho tedy plyne, že jednoduše MUSÍ omezit, nebo šidit (smích) jinou aktivitu. Knihomol žije současně více paralelních životů (žije jich tolik, kolik knih najednou čte). Není tedy vůbec spravedlivé, že máme na všechny tyto aktivity omezený čas. Pokud bychom přepočítali 24 hodin vychází nám to krásných 1440 minut na čtení. Nemůžeme a nechceme mít stejně měřený čas jako ostatní smrtelníci :). Následkem nedostatku času roste náš nekonečný seznam požadovaných titulů, které si chceme přečíst. Proto neustále rozšiřujeme naši knihovnu, ale ve skutečnosti vlastně vůbec nevíme, kdy se k četbě všech těch skvostů dostaneme. Je to nekonečný kruh.
Jediné, co mě uklidňuje, že když si koupím novou knížku do knihovny mám aspoň o to větší motivaci, číst rychleji a můžu se neustále těšit na další, další a další tituly. Jak jste na tom vy s časem?
Ať dělám, co dělám, do toho knihkupectví mě to táhne. Nemůžu za to! Začne to vždy myšlenkou - projdu se kolem knihkupectví a vždy se to spojí, ale co tak se podívám do knihkupectví a nakonec si odnáším zase novou hromádku knih. Nikdy mi to nedá. Musím vstoupit, podívat se na novinky, nasát atmosféru knihomolského světa a kochat se. Kochat se nekonečnými regály knih, které bych měla ráda doma. Tady je vše na svém místě, ten pořádek, inspirace, tolik paralelních světů. Ach....balada na rozhárané nervy z práce. Tolik knih, tolik pocitu naplnění, tolik příběhů. A takhle to je týden, co týden. Snažím se krotit a proto chodím do knihkupectví, tedy kolem něj, jen jednou za týden. Ale tohle je závislost, kterou nejde krotit, nebo to neumím.
Ano ano, problém nedostatek místa jde ruku v ruce s bodem 2. Když jsem bydlela u rodičů, kteří měli jednu místnost jako knihovnu nikdy jsem nedostatek místa nemusela řešit, ale od té doby co bydlím v bytě 2kk je to neřešitelná situace. Knihy jsou zkrátka a dobře všude (zde si dovolím tip na dárek pro knihomola - kupte mu knihovnu, taky si jednu vezu příští víkend domů, vyrobenou s láskou k narozeninám).
S přibývajícími knihami neodvratně mizí i prostor, kam je můžete dávat. Knížky vrstvím na sebe, pod sebe, vedle sebe, za sebe a pořád je to málo. Knihovna je nedobytnou pevností s jasně vytyčenými hranicemi a pravidly, nedej bože aby mi v ní úřadoval někdo jiný :). Hledání nových míst je neverending story, ale zároveň je to i výzva.
Pokud si jako já rozhodnete pořídit novou knihovnu, mějte na mysli, že se jedná jen o dočasné řešení. Ale nějaké řešení je lepší než žádné :).
Ach ty slova, ty cizí jména a hlavně některé překlady. S problematikou čtení "cizích" jmen se potýkají bezesporu všichni knihomolové. Mě cizí jména dělají problém například u severských autorů. Některé slova jsou těžká, často nevyslovitelná na první i desátý pokus. Možná nevypadají tak krkolomně, ale zkuste si je vyslovit na hlas (podívejte se na některá slova například u Siri Petterson nebo u Stiega Larssona). Často dělám to, že se snažím slovíčko při čtení přeskočit a čtu dál. Další variantou je si slovíčko písmeno po písmenku přeříkat nahlas. Nejhorší je ale situace, kdy musíte dané slovy vyslovit před ostatními nahlas, protože Vám garantuji, že se z 90 % ztrapníte a máte špatnou výslovnost.
Ale co, knihomolové jsou taky jen lidi, tak se tomu společně zasmějeme a je to. Mě se například teď nedávno stalo, že jsem špatně vyslovila jméno spisovatele Jacka Kerouac. Připadala jsem si trapně, ale nakonec jsem pochopila, že i kdybych jméno vyslovila správně, byla jsem v takové společnosti, že nikdo nevěděl o kom mluvím.
Nevím jak Vás, ale mě kromě špatně vyslovitelných a rozluštitelných slov dokážou v textu přivést skoro k nepříčetnosti chyby. Ať už se jedná o překlepy, hrubky nebo vynechaná písmena vlivem tisku. Vždycky si říkám, koupím si knihu, což není levná záležitost a ještě v ní mám číst chyby. Pchéééé, to dokáže naštvat. Překlepy a vynechaná slova dokážu ještě tolerovat, ač u toho musím zavřít jedno oko, ale ty hrubky? To by se ve mě krve nedořezal. Ty nedokážu skousnout, a často se stává, že knihu odložím a musím to rozdýchat.
Termín kocovina je nám asi dobře znám. Ale pro čtecí krizi bych ráda použila terminus technikus - knižní kocovina. Často se mě zhostí, když dočtu opravdu dobrou knížku, u které si říkám na konci i během četby WOW. Pak následuje proces vstřebávání příběhů a já prostě nejsem schopná číst nic dalšího. Začnu a odložím. Začnu a odložím a tak pořád dokola. Knižní kocovina trvá různě dlouhou dobu, ale výsledkem je, že po další knize zase vždy sáhnu. Takže se nebojte, že máte čtecí krizi, možná se jedná jen o knižní kocovinu.
Pokud budete duchem přítomni v přečteném příběhu, podle mě nemůžete začít číst naplno příběh další. To se vylučuje.
Taky vám knihomolský život komplikují následující příklady? Napište nám, co se děje vám. Už teď pro vás chystám druhý díl strastiplného života knihomola.
Žádné komentáře:
Okomentovat