Hra o lásce, lstivosti, žárlivosti a zradě ožívá na jevišti

První článek v novém roce bych chtěla věnovat trochu netradiční recenzi. Jde spíše o to podělit se s Vámi o můj divadelní zážitek. Recenzi na divadelní hru jsem ještě nepsala, tudíž bych to tak raději asi ani nenazývala. Nerada bych někoho pohoršovala... Pohodlně se usaďte a přečtěte si jeden neobyčejný příběh s osudovým koncem.

"Nejsem to, co jsem"

Nejsem zrovna kulturní barbar, ale musím se přiznat, že už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy vstoupila do divadla. Ne, že by mě nebavilo se hezky namalovat a obléct si společenské šaty s botami na podpatku, právě naopak. Vše, co předchází tomu, když jdu do divadla, má v sobě určitý druh rituálu. Rituálu, na jehož konci slova ožívají, postavy z příběhů se zhmotní přímo před vámi. A mezi nimi a vámi není žádná obrazovka ani překážka. Vždyť divadlo je jako těhotná žena, jenž s každým novým představením porodí nový život. A i když je toto stránka o knihách a všem okolo nich, divadlo je dalším nástrojem zhmotnění psaných příběhů. Díla Williama Shakespeara byla přímo psaná pro jevištní zpracování a tak by byl skoro hřích, nezavítat alespoň na jedno představení. 

Nevím, jestli to u mě bylo tou delší absencí kulturního zážitku, ale inscenace, na kterou jsem se dostavila, ve mě zanechala rezonující pocit, který mi nedal spát. Myšlenky se mě zmocnily a jediné východisko, jak v klidu vnímat zase okolní svět a realitu, bylo vložit je na papír. Znáte tento pocit? Proto mi jistě prominete menší rozpitvání britské klasiky Othello, původně pocházející z pera autora Williama Shakespeara, adaptované Východočeským divadlem Pardubice a režírované Petrem Kracikem. 

Na příběh Othella jsem si jen matně vzpomínala z učení na státnice a musím uznat, že nepatřím mezi věrné příznivce Shakespeara - věčného dramatika. Jeho díla, mám-li být upřímná, mi vždy přišla chaotická. Zvláště dramata zahrnující spoustu postav, prolínání a často rychle se měnící sympatie a vztahy, většinou jsem se úspěšně dokázala v ději ztratit. Než-li knihy, znala jsem spíše filmové adaptace. Othello mi však do této chvíle unikal na všech frontách. 

Takže do foyer divadla jsem vstoupila zároveň s očekáváním a obavami. Usadila jsem se na krásná červeným sametem polstrovaná sedadla na druhém balkoně a vyčkávala chvíli, kdy naposledy zazvoní a setmí se. V tu dobu jsem ucítila nervozní mravenčení, protože přímo přede mnou odstartovala nějaká magická formule. A když se rozhořely za doprovodu tajemné hluboké hudby dvě svíce, ocitla jsem se jako mávnutím kouzelné hůlky v Benátkách. 

Jediná postava byla osvětlená. Jago začal vyprávět příběh starý jako sám čas. Příběh o lásce, žárlivosti a zradě. Příběh o lstivosti a lidské hlouposti, ale také o vášni. Vášni tak veliké, že dokáže dohnat lidskou bytost k nejhoršímu hříchu - vraždě.

Ocitáme se v patnáctém století, kde Othello - černošský vojevůdce, slouží Benátkám a jejich zájmům. Tajně se oženil s Desdemonou, bělošskou dcerou samotného senátora, což vyvolalo vlnu pobouření, především ze strany Jaga a Roderiga. Roderigo také po Desdemoně touží. Sám dóže Benátek je pobouřen, ale musí se vypořádat s důležitější věcí - válkou s Turky, kteří chtějí zaútočit na Kypr. Othello je tam proto vyslán a jako svého zástupce volí Cassia. Jago touží po moci a to, že ho sesadil ze svého místa Cassio, v něm vyvolá touho po pomstě. Zároveň zjišťujeme, že Desdemona doprovází svého chotě, Jago proto přesvědčí Roderiga k cestě na Kypr. A tam jeho lstivé našeptávání může začít.

Jago se potřebuje zbavit Cassia, aby mohl nastoupit na jeho místo, a proto využije Roderigovu náklonost k Desdemoně a přesvědčí ho, aby na Cassia uhodil, jelikož je údajně právě Cassio tajným Desdemoniným milencem. Po té Jago uhodí na Othella s tím, že ho Desdemona podvádí. Jagova žena - služebná, pro něj ukradne Desdemonin šátek, který dostala od Othella. Šátek umístí Jago ke Cassiovi. S Othellem cloumá vztek a žárlivost a Desdemona nechápe, co se děje. Najednou jsou proti sobě poštvaní Cassio s Othellem a také Cassio s Roderigem. Pomyslná nevěra vyvěrá na povrch konfliktu, který zapříčiní smrt Roderiga, Desdemony i Jagovy ženy. Pod tíhou viny se nakonec Othello uchýlí k sebevraždě. Jago utíká, ale je dopaden a nový guvernér ostrova - Cassio, mu slibuje nejpřísnější trest.

Jazyk je mocnější než meč

Williama Shakespeara snad netřeba představovat, slavný autor alžbětinské doby, který tvořil především v druhé polovině 16 st. a jehož drama Othello vzniklo na počátku nového století sedmnáctého. Shakespeare psal také historické hry, komedie, romance, tragédie a básně. Othello se řadí k tragédiím a kdo ví, čím to bylo, že Shakespeare ke konci svého uměleckého života napsal tak pesimistický pohled na svět.

Pro hru Othello se nechal slavný básník inspirovat příběhem o mouřenínovi, který končí mravním ponaučením spočívající v tom, jak si špatně povede bílá dívka, která se zaplete s černochem. Hra přesto není tak přímočará a rasistická, jak si teď asi myslíte. Ano, skrývá v sobě témata rasismu, žárlivosti, násilí a jisté touze po nadřazenosti. Zároveň však postavy odkrývá na dvou jiných úrovních.

Charaktery nejsou jen černobílé a jednoduché, ale jsou vykreslené jako dvě strany jedné mince. Othello je černošského původu. Ze začátku hry působí vznešeně, aristokraticky, vyjadřuje se logicky a uznává křesťanství. Ale ke konci příběhu se v něm objevují i rysy barbarství a stává se ve svých rozhodnutích dosti slabomyslným. Zapomíná vše, co vyznával a ztrácí své dřívější hodnoty včetně postavení ve společnosti. Připomněl mi býka, který všude vidí rudou barvu. Ze všech postav byl nejvýraznější a při jeho záchvatech zuřivosti jsem měla pocit, že bych se před ním měla přikrčit, schoulit se do klubíčka a ani nedutat. V divadle jakoby v tu dobu bylo hrobové ticho a jeho výstup byl velmi přesvědčivý, že jsem mu to všechno uvěřila. Což je především způsobené hereckým výkonem.

V celé hře je nejmocnějším nástrojem řeč - jazyk. Nejen, že je úžasné, jak herci dokáží zahrát hru s básnickým textem, ale také melodičnost s jakou jednotlivá slova pronášejí. Ale už od začátku, kdy Jago začíná vyprávět, je jasné, že právě řeč sehraje tu nejvýznamnější roli, protože jazyk je zde nástrojem mocnějším, než kde jaký meč. Zrovna Jago se projevuje jako úlisný patolízal, malý ďáblík na rameni, co šeptá do ouška a není schopen zajistit si vytoužené postavení sám. Nejdříve nevinným našeptáváním, které se proměňuje v nehorázné lhaní a ponoukání, rozpoutá sled událostí, které vedou k tragickému konci a pádu zásadového muže. On sám přitom skoro nemusel ani pozvednout zbraň a do poslední chvíle by ho nikdo nepodezříval.

Ač se příběh zdá již klasickým námětem, najdeme v něm spoustu protikladů. V prvé řadě se zde v boji utká dobro a zlo, vyhraje láska nebo nenávist? je mocnější pýcha nebo touha? křesťanství či barbarství? život anebo smrt? Jak příhodné je, že největší újmy dojdou ženy, které v příběhy měly tu nejmenší možnost volby svého osudu. Trochu k zamyšlení dámy, zda nedáváte svým mužům až moc velkou moc, hm?

Jak jsem psala na začátku, Shakespear není zrovna můj šálek kávy, ale Othello ve mě zanechal ten správný pocit, který mě nutil zahloubat se nad různými otázkami stále a pořád dokola. A kdo ví, jestli někdy dojdu k jejich odpovědi, nebo jestli jsou ty otázky stejně věčné jako téma této hry.


Mějte se krásně a skládejte básně!

krátíme si čekání na představení focením, Janička (vlevo) a Maia (vpravo)

Odkaz na fotogalerii Othella ve Východočeském divadle zde